Haiku IV. - ďalší

UEDŽIMA ONICURA (1660-1738)

 

Odkvetly třešně, zas do ticha se hrouží Ondžo-dži.   Podzimní měsíc zas jasně plá, však dítě v mém klínu není.   Zas přišlo léto; je zima přece lepší, říkají lidé.

Jsou ještě lidé, jež nechtěli by psáti dnes při měsíci.   Z tohoto listu zřím jasně, že i v Edu jsou jarní deště.   Vzhled vodních ptáků se těžkám zdá, a přece na vodě plují.

Zas květ se snesl, Tak pomíjí a hyne i lidský život.   Nevšední člověk, když obrací se k stromu, jenž květů nemá.

 

HATTORI RANSECU (1653 - 1707)

V soumraku měsíc

maluje borovici

na modré nebe.

 

Žluté a bílé

chryzantém květy. Kéž jmen

už jiných není!

 

V podzimním větru

list jeden dolů slétá

a za ním druhý.

 

List suchý z větve

se tiše snes a hladí

náhrobní kámen.

  

NAITO DŽÓSÓ (1661 - 1704)

Datel si hledá

strom prohnilý, ač kolem

sakury kvetou.

 

Chladnější sněhu

je vskutku zimní měsíc

v mých šedých vlasech.

 

 MUKAI KJORAI (1651 - 1704)

Na mojí ruce

žalostně dokonala

světluška milá.

 

Sněživé ráno;

a nikde živé duše,

jen poutník míjí.

 

Jen vstupte, volám;

na zasněžená vrátka

dál někdo klepá.

 

Jak jasný měsíc!

Já zapomněl zcela

i hor i moře.

 

SUGIJAMA SAMPŮ (1646 - 1732)

Podzimní trávy

neznámých jmen, a přece

líbezně kvetou.

 

Je smutný pohled

Na větev, kníž se tulí

Cikáda němá.

 

KAGAMI ŠIKÓ (1664 - 1731)

Oblaka bílá!

Když prošel jsem však plotem,

lilií květy.

 

Závidím tolik

javoru listí; zkrásní

pak opadává.

 

ŠIDA JABA (1662 - 1740)

Když jsem vše zamet,

zas na zem opadalo

pár kamélií.

 

Ó, slavík zpívá!

V tu chvíli u vrat křičí

prodavač lusků.

 

TAČIBANA HOKUŠI (1665 - 1718)

Můj dům sic shořel,

zatím však třešně kvetly

a opadaly.

 

Papírový deštník

kolik zažil

večerního sněhu.

 

NOZAWA BONČO (1640 - 1714)

Zvuk slabý zazněl!

To venku jeden hastroš

se skácel na zem.

 

V úsvitu rána

fialky šikmo leží;

krtkovo dílo.

 

KAWAI SORA (1648 - 1710)

Plot neopraven,

snad naschvál pro kolouchy,

by prolézti mohli.

 

Rád bych šel dál a dál

a kdybych padl,

ať je to mezi květy hagi.

 

KAWAI OTOKUNI (? - ?)

Křič stále, hmyze,

možno-li tvoji karmu

zaplašit křikem.

 

Studený větřík

lilie cítí dříve,

než dospěl ke mně.

 

DEN SUTE-DŽÓ (1633 - 1698)

Měsíci letní,

tvá cesta po obloze

nadcházkou krátkou!

 

Světlušky třpytné

se odlesků svých vlastních

ve vodě bojí.

 

SUMI TAIGI (1709 - 1772)

Řka: větví nelam

sněť vzkvetlé švestky zlomil

a podal mi ji.

 

Most voda smetla,

na břehu lidé stojí

v měsíčné noci.

 

Vězněný slavík

jásavě prozpěvuje,

své klece nezří.

 

Byl k zemi skácen,

pak postaven, zas sražen

na poli hastroš.

 

TOKAI KITÓ (1740 - 1789)

Zíváním velkým

můj soused oslavoval

zářící měsíc.

 

Na horské cestě

po mracích jdeme, v dešti

sakura kvete.

 

TAKAKUWA RANKÓ (1726 - 1799)

Podzimní cvrček

chce sebe sama zničit

svým stálým pěním.

 

Plá jasný měsíc,

bludného slepce žena

se dívá chmurně.

 

INOUE ŠIRÓ (1742 - 1813)

Pomalu svítá.

Ve sněhu pochována

i sama bouře.

 

Tak Mléčná dráha

se blízko zdá, že mohl bys

doskočit na ni.

 

TANEDA SANTÓKA (1882-1940)

Jdu hlouběji

pořád hlouběji

- modré hory.

 

Sakura kvete,

Sakura opadává

A lidé tančí, tančí.

 

NACUME SEIBI (1749-1816)

Tužby mé krouží

kol úpatí Fudži

pořád dokola.

 

Ten letitý zvyk

ohmatávat stránky

ve staré kronice.

 

Zdrpj: https://www.nash.cz/haiku/haiku.html