Kanonizace

Tak mlčte, ksakru, když chci milovat,

svůj posměch miřte na mé nemoci,

pár šedých vlasů, kupu bezmoci,

vy zdatní, chytří, nemající hlad,

co nabíráte kurs na správná místa,

kde sláva s úctou čeká dozajista

a z mince shlíží vladařova bysta;

co chcete, čiňte, mlčet budu rád,

vždyť chci jen milovat.

Kdo trpěl tím, že chci jen milovat?

Čí koráb můj zrak na hladině spálil?

Kdo říká, že můj pláč mu pole zalil?

Kdy časné jaro oddálil můj chlad?

Snad žár, jejž cítím v žilách celý čas,

mě někomu kdy nutil zkřivit vlas?

Co voják chce, je boj – a právník zas

pár sudičů, co při nechtějí vzdát –

já s ní se milovat.

Co chcete jsme, když smíme milovat:

nás muškami, co poletují v dáli,

či svícemi, co samy sebe spálí,

i holubicí s orlem možno zvát.

I Fénix dále záhadou už není,

v nás dvou je možno nalézt vysvětlení:

dvě pohlaví se v jedno tělo mění.

Též důkaz zrodu v smrti můžem dát,

vždyť známe milovat.

Smrt způsobí nám zákaz milovat,

a jestli naše hroby nepřežijí,

pak přežijeme hravě v poezii,

a do kronik, když nechcete nás dát,

pak v sonetech se usadíme klidně;

je lepší krásná urna očividně,

než hrobka, která rozpadne se bídně;

nás svatými v těch verších budou zvát,

že známe milovat.

Tak vzývejte nás vy, co milovat

už neumíte kvůli odcizení,

jimž láska život v utrpení mění,

kdo duši světa chtěli byste mít

jen ve svých očích (které zrcadlit

by chtěly vše, co láska může chtít),

ať ve vsích, městech, zámcích; Bůh vám snad

jak nám dá milovat.

Zdroj: www.macekvbotach.cz/nedelni-chvilka-poezie-tentokrat-s-johnem-donnem/