John Keats
La belle dame sans merci
Keatsovu parafrázi starodávné bretaňské balady „La belle dame sans merci“ pokládají mnozí za jednu z nejkrásnějších anglických básní. Myslím si totéž a doufám, že Vás osloví a omámí stejně, jako omámila mne při jejím překladání. A kdy jindy si ji připomenout, než pár dnů před slavným keltským svátkem Beltine, plným čarodějnic, ale také lásky… Doufám jen, že narazíte – tak jako já –pouze na čarodějnice milosrdné…
|
Co souží tě, ctný rytíři, že sám a bled tu trávíš čas? Již zvadl rákos v jezeru i ptáků hlas.
Co souží tě, ctný rytíři, že vyzáblý a zpustlý jseš? Skrýš veverek je plná již a sýpky též.
Tvé čelo je jak lilie a na ní horké rosy dech, v tvé tváři vadne růže květ, to zmaru spěch.
Já potkal paní na lukách, snad dítě víl a krásnou tak, vlas předlouhý, krok lehounký a podmanivý zrak.
Já věnec z kvítí udělal a náramek a vonný pás, tu její pohled láskou vzplál, zněl sladce hlas.
Pak lehce nesl ji můj kůň a já jen pro ni oči měl a celý den mi její zpěv tak krásně zněl.
A našla kousky sladkých dřev, též rosu, od lesních včel med, pak cizí řečí šeptla mi: „Já chci tě hned!“
Pak do své sluje vzala mě a vzdychala zde slastně tak, že jsem jí čtyřmi polibky hned zavřel zrak.
Zde hýčkala mne, uspala, pak dala vale sladkým dnům, zde poslední se mi zdál sen, kde chladný chlum.
V něm krále, prince viděl jsem, z úst bledých slyšel výkřik znít: „To kráska zcela bezcitná ti vzala klid!“
A beznadějný smutek dal tak hrozný škleb těm tenkým rtům; pak procitnul jsem zcela sám, kde chladný chlum.
A proto tady přebývám, tak sám a bled tu trávím čas, ač zvadl rákos v jezeru i ptáků hlas. Zdroj: www.macekvbotach.cz/nedelni-chvilka-poezie-tentokrat-s-la-belle-dame-sans-merci/
|
I.
Co je ti, bledý rytíři,
II.
Co je ti, bledý rytíři,
III.
Na čele tvém zřím liliji
IV.
Já potkal ženu na nivě,
V.
Já květy ozdobil jí skráň
VI.
Já zved ji svého na oře,
VII.
Hledala pro mne kořínky
VIII.
Mne zatáhla pak v elfů sluj
IX.
A pak mne skolébala v sen
X.
Já bledé krále, panice zřel
XI.
Já v šeru viděl její rty
XII.
A proto bledý bloudím zde
Preklad: Jaroslav Vrchlický
|
*** *** ***
Tvou neměnnost a stálost, hvězdo, mít,
plát do temnoty noční oblohy,
jak trpělivý poustevník tam žít
a pozorovat z této polohy,
jak řeky plní svůj posvátný úkol
a omývají každý lidský břeh,
jak bělostný sníh přikryl zemi vůkol
a vytváří pel zimy na blatech…
Ach, ne! Chci raději tiše, bez hnutí
zas na ňadrech mé milé spočinout
a slastně cítit jejich klenutí,
být sladce vzrušen, nikdy neusnout,
jen tiše vnímat jejich něžný vzlet
a tak žít stále – nebo zemřít hned.
Když koncem února roku 1821 umírá v Římě na tuberkulosu pětadvacetiletý John Keats, najdou přátelé v kapse jeho pláště svazeček Shakespearových Sonetů a na jeho přídeští napsanou báseň - poslední sonet pro milovanou Fanny Brawnovou. Osobně pokládám tyto verše za nejkrásnější anglický sonet vůbec a překládal jsem je s velkým potěšením…
Zdroj: www.macekvbotach.cz/nedelni-chvilka-poezie-tentokrat-o-posledni-basni-johna-keatse/
Preklady Jaroslava Vrchlického:
Den zmizel
Den zmizel již a všecko sladké s ním
ret sladký, hlas, dlaň, sladší ňadra bílá,
dech sladký sdružen šeptům tajemným,
lesk očí, pasu tvar i pružnost milá!
Již zbledlo kouzlo poupat v rozpuku
a krásy paprsk zmizel, očím báj,
mně z loktu krásy v plném souzvuku
tvar luzný zmizel, teplo, lesk a ráj.
Že večer moh tak záhy vše mi brát!
Teď svátek — ne svatvečer na svém klínu
počíná vonné, bdící lásce tkát
pro skrytou rozkoš závoj hustých stínů,
já přes den lásky missal probíral,
bych teď se modlil, postil se a spal.
(preklad Jaroslav Vrchlický)
Hyperion
Hyperion/Kniha první
Hluboko v temném smutku údolí,
daleko svěžích jitra výdechů,
polední žhavých, hvězdy večerní,
dlel šedý Saturnus, jak z kamene,
tich jako tiš kol jeho doupěte;
kol hlavy jeho s lesem pial se les
jak s mrakem mrak. Ni vánek nehnul se,
ni tolik života, co v letní den
plod lehký vezme pýřné travině;
kam mrtvý padl list, tam zůstal též.
Bezhlase plynul potok, hynoucí
vždy více pro své padlé božstvo, v stín
se hale: ve svých třtinách Naiada
prst chladný na rty tiskla pevněji.
Šly pískem břehu velké šlépěje,
ne dál’, než kam krok jeho zabloudil,
kde spočinul pak. Na drn pravice
mu klesla stará mrtvě, lhostejně,
mdle, bez žezla; zrak zavřel bez říše:
co skleslou hlavou Zemi naslouchal,
své matce odvěké, snad v útěchu.
Moc žádná as’ by nepohnula jím:
kdos’ přišel však, kdo rukou laskavou
se jeho širokých dotk’ ramenou,
ač nezřícímu, s úctou kloně se.
To z dětství světa byla Bohyně;
při ní by štíhlé Amazonky zjev
byl trpasličí: za vlas Achilla
by jala, v šiji zhnětla; stavila
by prstem kolo Ixionovo.
Tvář měla velkou memfická jak sfinx,
jež v nádvoří snad stála paláce,
kdy mudřec k Egyptu zřel pro vědu.
Než mramor jiná byla však ta líc’:
jak krásná, jestli neučinil žal
nad Krásu samu žalu krásnějším.
Strach pátravý byl v jejím pohledu,
jako by neštěstí se počalo;
jako by mračný předvoj dnů byl zlých
svou zmrhal zášt a chmurný zadní šik
již pracoval svým hromem skupeným.
Svou ruku tiskla k místu bolnému,
kde buší srdce lidské, jak by tam,
ač nesmrtná, bol krutý cítila:
na Saturnovu šíji skloněnou
vložila druhou; kloníc se mu v sluch
rtů rýhou, slova hlasem velebným
a varhan zvukem děla hlubokým:
truchlivá slova, v naší řeči mdlé
jež as’ by zněla — slabým ohlasem
jen mocné mluvy Bohů pradávných! —:
„Saturne, vzhlédni! — vládce ubohý
a starý! Těchy nenesu ti, ne:
já říci nemohu: ‚Proč zasnul jsi?‘
neb nebe opustilo tě, a zem’
již nezná Bohem tebe, zbitého;
i moře se svým šumem velebným
se vymklo žezlu tvému; všechen vzduch
je zbaven zšedlé vznešenosti tvé.
Tvůj hrom, jsa vědom nových rozkazů,
nad naším padlým domem vzpurně hřmí;
a prudký blesk tvůj v paži nezručné
kdys’ klidnou zžíhá naši državu.
Ó strastná dobo! chvíle délky let!
plynouce dmete pravdu obludnou,
tak tisknete ji na náš matný bol,
že nevěra ni dýchat’ nemůže.
Spi, Saturne: — jakž mohla, bláhová,
jsem rušit’ dřímotné tvé samoty?
Jakž odemkla bych truchlé oči tvé?
Spi, Saturne! co u tvých nohou lkám!«
Jak v letní noci když sní vznícené
pralesů starci zelenořízí,
vysoké duby, kouzlem vážných hvězd,
a po celou noc sní tak bez hnutí,
krom lehkém, osamělém při vánku,
jenž tichem přijde, skoná, plynoucí
vzduch jako by jen jednu vlnu měl:
tak přišla, zašla slova ta; na zem’
co v slzách krásné čelo schýlila,
až její splývající vlas se střel
hedvábem hebkým jemu pod nohy.
V pomalých střídách měsíc rozesel
svých stříbrných dob čtvero do noci,
a stále oba tkvěli bez hnutí,
jak pravá socha chrámu pod klenbou;
Bůh ztuhlý stále ležel na zemi,
u nohou lkala truchlá Bohyně:
až posléz’ pozved’ starý Saturnus
své chabé oči, zřel své říše pád
a místa toho smutek s temnotou,
klečící krásnou Bohyni; tu děl
jazykem ochrnutým, jeho vous
co hrozně třásl se jak osyka:
„Ó něžná choti Hyperiona
zlatého, Theo, dřív’ jsem tušil tě,
než zhléd’ jsem líc’ tvou; vzhlédni, nech mne zřít
v ní los náš; vzhlédni, rci, zda slabý rys
ten Saturnův je; rci, zda Saturnův
hlas slyšíš; rci, to čelo vrásčité
a holé, zbavené své koruny,
je čelem Saturnovým? Kdo má moc
mě vrhat’ v zoufalství? zkad síla ta?
Jakž zmohutněla v rozsah takový,
když Osud sevřen zdál se ve statné
mé pěsti? Stalo se však; zdeptán jsem,
od božské činnosti vší zapuzen
a zbaven vlivu dobrotivého
v planety bledé, větrům rozkazův
a vodám, klidné vlády lidským žním,
všech konů, jimiž Božstvo nejvyšší
vší lásce ulevuje v srdci svém.
Já opustil jsem vlastní prsa svá:
svou pevnou totožnost, své pravé já
jsem kdesi mezi trůnem zůstavil
a tímto kusem země. Theo, hleď!
svůj otevři zrak věčný, ve prostor
kol zírej: v prostor hvězdný a přec’ v tmách;
ve prostor, jímž vlá život, sirou poušt;
v prostory ohně, v propast pekelnou.
Hleď, Theo, hleď! a rci, zda tvar či stín
zříš jakýs’, jenž se blíží na křídlech
neb voze, lítý, by se ujal zas’,
jež ztratil, nebes: úspěch zraje již,
jsem jist — být’ vládcem musí Saturnus!
Nadejít’ musí zlaté vítězství;
být’ Bozi svrženi, a rohy znít’
triumfů klidných‚ hymny slavnostní
ve zlatých mého sídla oblacích,
a hlasy něžných poselství a strun
ve škeblích dutých zvuky stříbrné;
a krásné věci nově stvořím, v žas
všem dětem nebeským; já rozkaz dám:
ó Theo! Theo! kde je Saturnus?“
Tou vášní strastnou na nohy se vzpial,
ve vzduchu zmítal mocně rukama,
svou kšticí drujdskou třás’, že kanul pot,
zrak plál mu v horečce, hlas jeho zmlk’.
Stál, hlubokých ni stonů Theiných
neslyše; za chvíli pak chrlil zas’
řeč takou: — „Zda však mohu stvořiti?
Zda mohu utvářet’? Zda udělat’
svět jiný, jiný vesmír, tento svět
by přemohl a v niveč rozdrtil?
Kde nový chaos? Kde?“ A na Olymp
ta slova našla cestu: pojal děs
tré zbůjců. Thea vylekala se,
tvář její značila však naději,
když hlasem děla živým, s úctou však:
„To vzmuží dům náš padlý: k přátelům
pojď našim, Saturne! pojď ztad a vzpruž
jich srdce; skrýši znám, z ní přišla jsem.“
Tak stručně: s prosebnýma očima
se brala zpět pak místem temnotným:
šel za ní, odvěkými houštěmi
krok řídila, jež poddávaly se
jak mha, jež k orlům lne, když vzlétnou z hnizd.
V oblastech jiných velké kanuly
též slzy, toho větší hoře, žal,
jenž pro řeč lidskou, péro přílišný:
Titani lítí v skrytu, v tíži pout
stenali pro moc starou, Saturnův
hlas v ostré strázni ždáli uslyšet’.
Však jeden z mamutího rodu měl
svou moc a vládu dosud, velebnost;
plamenný Hyperion v ohnivých
svých kruzích dosud stál, ssál kadidlo,
na Boha slunce vzrůstal z člověka,
však nejistě: jak hrozná znamení
smrtelné děsí, matou, tak se chvěl,
ne pro psů vytí, sov skřek odporný,
neb na návštěvu cestou k příteli
že náhle jeho umíráček zněl,
neb z věšteb při kahaně půlnočním;
děs rval však, obří síle úměrný,
Hyperiona. Jeho zářný hrad,
pyramid žhavým zlatem hrazený,
v stín cloněn obelisky ze spěže,
krvavě sálal spletí nádvoří
a kleneb, bání, žhoucích sloupení;
a všecky clony z jitřních oblaků
hněvivě plály: orlí peruti,
dřív’ Bohy, lidmi v žasu nezřené,
stín vrhaly sem; oři ržáli, dřív’
ne Bohy, lidmi v žasu slyšení.
Když okusit’ chtěl dýmů kořenných
z kadidla, dchnoucích s chlumů posvátných,
ne vůně jeho patro chutnalo,
než zhoubné mědi, chorých kovů pach:
když na západ se spavý uchýlil,
co krásný den byl zcela naplněn,
nespočal božsky v loži vysokém
a nesnil v melodií naručí,
zaháněl klidu milé hodiny,
jda ze síně v síň krokem obrovským;
co bez přístřeší, hlubokého snu
miláčci jeho stáli perutní
zdiveni, s bázní v chumlu, v úzkostný
jak dav se kupí v širých pláních lid,
když domy, věže zničil zemětřas.
Co zbuzen z Iedné ztrnulosti krok
co krok šel s Theou lesy Saturnus,
zanechav šera v týle, nachýlen
stih’ Hyperion prahu západu;
jak zvykle zámku dveře rozlétly
se v tichu lahodném, z trub slavnostních,
v něž vážní duli Zefiři, co zněl
zpěv volný sladkých zvuků přeletných,
a jako růže, v purpur oděná
a něžné vůně, chladná pro oko,
tak pro vznešenost přísnou tento vchod
se rozvil všecek, by jím vešel Bůh.
A vešel, plný hněvu vešel však;
na paty háv mu sálal plamenný
s praskotem, jako oheň pozemský,
etherné, jemné plaše Hodiny,
že chvěla se jich křídla holubí.
Dál’ z lodi v loď, v síň síní klenutou
se mihal, věnci světla vonného,
po dlažbě jasných arkád démantné,
až dosáh’ velké hlavní kupole;
a stanuv pod ní, lítý, nohou dup’,
základů z hloubi k výším cimbuří
zaduněl jeho vlastní zlatý stan;
než ustal tento hukot chvějivý,
hlas vyskočil, ne božsky zdrželiv,
mu v slova ta: „Ó dne a noci sny!
Obludné tvary! Strastné obrazy!
Přízraky, čilé v mrazných, mrazných tmách!
Příšery táhlé z černých bahnisek
plevelných! Proč vás znám? proč zřel jsem vás?
proč věčná podstať má tak vzrušena,
že zhléd’ jsem, poznal nové hrůzy ty?
Pad’ Saturnus, což padnouti mám též?
Mám opustit’ ten přístav poklidný,
své slávy kolébku, ten mírný pás,
ten tichý přepych jasu slastného,
křišťálná sídla, čisté svatyně,
svou celou zářnou oblast? Zpustlá jest
a prázdná, žádný z mých tu nedlí již.
Plápolu nezřím, třpytu, souladu —
jen tmu kol, smrt a tmu. I sem se, v střed
mých bydlišť derou temné přízraky,
by vládly, tupily a zastřely,
zdusily nádheru mou — Padnouti!
Ne, svědčiž Tellus slaném o rouše!
Své říše z hranic vztáhnu ohnivých
pravici strašnou, dítě zapudím
to hromovládné, zbůjce Joviše,
dím, starý Saturnus by sed’ zas v trůn.“
Tak řek’ a zmlk’, co těžká hrozba boj
mu s hrdlem vedla, ale nevyšla;
jak hlomoz množství lidí v divadle
se vzmáhá vždy, když „Ticho!“ volají,
tak za jeho slov bledé Přízraky
se zvedly, hrozné, mrazné trojnásob;
a z plochy zrcadelné, na níž stál,
mha vyvstala jak z kalné bařiny.
Bytostí úzkost mu se plazila
od nohou postupně až k temeni
jak pružný, svalnatý had obrovský,
jenž s hlavou, šíjí v křečech by se vlek’
v nadměrné strázni. Vyproštěn pak prch’
k východním branám, rosných hodin šest,
než úsvit v pravé chvíli měl se rdít’,
dech divý dýchal v spící průčelí,
od těžkých par je zjasnil, rozevřel
nad oceánu ledné proudy v ráz.
Planetný kotouč žhnoucí, po němž jel
z východu nebem denně na západ,
se točil oblak v cloně sobolí;
ne zastřen zcela, oslepen a skryt,
než tu i tam vždy sféry blysknavé,
oblouky, kruhy, mocné krojníky
zaplály, blesky sladcetvárné z tmy
halivé tryskly z hloubi nadiru
k zenithu — staré hieroglyfy,
jež mudrci a astrologové
o zraku bystrém, živší na zemi,
čtli úsilím své mysli, upřeně
po věky zříce: zašlé, mimo to,
co v troskách mocných kámen uchoval
neb černý mramor; význam, věda jich
již dávno zhasla. Slávou křídel dvé
měl kotouč ten, dvé skvoucích křídel, Bůh
když blížil se, vždy vzpiatých: z šera teď
jich obří péra vstávala, až kol
se střela všecka; oslonivý glob
co zatměn čekal božských rozkazů.
Rád by byl velel, trůn rád zaujal
a děl, by nastal den, však nadarmo.
Ne: — nemohl, ač Bůh byl prvotný:
dob nemoh’ v pohyb uvést’ posvátných.
Tož svítání, jak počínalo se,
v svém vzniku vázlo, jak již děno zde.
V let křepký stříbro křídel bratrských
svým okruhem se pialo. Předsíně
do černých noci zely oblastí;
a jasný Titan, novým šílený
zas’ hořem, nezvyklý se skláněti,
svou mysl v krušné tísni pod strastí
té chvíle sklonil; v strašný mračen tlum
teď na rozhraní dne a noci leh’
v své bolesti a lesku pohaslém.
Co ležel, Nebe svými hvězdami
na něho shlédlo soucitně, a hlas
mu Coelův z vesmírného prostoru
tak šeptal velebně a tiše v sluch;
„Ó nejzářnější z drahých dětí mých,
zrozený zemí, nebem zplozený.
Tajemství synu! činným nezjevný
ni silám při tvém vzniku! slastem tvým
a sladkým vznětům, jemným rozkoším
já, Coelus, divím se, jak přišly, zkad!
a plodům jich, v něž vzrostly, patrným
a pestrým; božským znakům, projevům
krásného bytí, neviditelně
vším věčným rozlitého prostorem;
ze vzešlých nově nejzářnější ty’s,
ó dítě! bratří svých a Bohyň všech!
Jste v truchlém rozbroji a bouří syn
se proti otci. Zřel jsem padat’ jej,
zřel, s trůnu jak můj prvorozenec
se skácí! Paže ke mně vzpínal, hlas
mne jeho dostih’ hromem, jenž mu zněl
kol hlavy. Zbled’ jsem, v páry skryl svou tvář.
Týž los ti též? strach matný mám, neb zřel
jsem nepodobné Bohům syny své.
Božskými stvořeni, vy božsky jste
pochmurní, nerušení, velební
jak mocní Bozi žili, vládnouce:
dnes ve vás strach zřím, naději a hněv;
účinky běsu, strázně; jako zřím
je v světě smrtelných též, u lidí,
již zmírají. — Toť strast, ó Synu můj!
zlou značíc zhoubu, náhlý děs a pád!
Leč pokus se; neb schopen jsi, neb jít’
kolkolem můžeš, viditelný Bůh,
a proti každé zlobné chvíli klást’
ethernou přítomnost: — já jsem jen hlas;
můj život životem jen větrů, vln, —
nad větry, vlny prospět’ nemohu:
však tobě lze. — Tož okolnost! buď
na výši; šíp chop u per, napiatá
než zasyčí tetiva. — Na zemi!
Tam najdeš Saturna a jeho žal.
Já střic’ ti budu slunce zářného
a dob tvých opatrovat’ pečlivě.“ —
Než zpola snes’ ten šepot prostorů
se k němu, Hyperion vstal a zved’
svá oblá víčka k hvězdám, zíraje,
co neustal; a stále hleděl k nim:
vždy tytéž jasné, mírné hvězdy zřel.
Tu zvolna k širým prsům schýliv se
jak norec v perlonosný oceán
přes okraj vzdušný vykročil a v noc
pak tiše ponořil se hlubokou.
(preklad Jaroslav Vrchlický)
Hyperion/Kniha druhá
V týž úder Času křídel širokých
kles’ Hyperion ve vzduch šumící
a Saturnus stih’ s Theou v truchlý stan,
kde Cybele a sbití Titani
stenali. Brloh to, kde posupný
v jich slzách neplál jas, kde cítili
své stony, neslyšeli pro mocný
však hukot vodopádů dunících
a bystřin sípavých, kdes’ řinoucích
se stále. Skály, k skalám čnějící,
skaliska, jako ze snu trysklá teď,
jak čelo k čelu piala obludné
své tesy: v pestrých, divných přízracích
tak tomu hnízdu strastí vhodný krov.
Ne na trůnech, na tvrdých oblázcích,
kamenných ložích dleli, železem
zježených lomech břidličných. Zde všech
nebylo: v poutech jiní strádali
neb bloudili. Gyges, Porfirion
a Coeus, Briareus s Dolorem,
Tyfon a nejsmělejší v útoku
vězněni byli v krajích, dech kde mřel;
v temnotném živlu jati; zaťaté
jich zuby skřípaly, a údy jich
jak žíly kovu byly zkroucené;
ni hnutí tu, jich srdce velká jen
bušila v strázni, hrozně drásaná
a krvavě, tep žití horečný.
A Mnemosyne světem bloudila;
vzdálena luny Foebe kráčela;
prostorem širým jiní brali se,
však nyní našli zde svou hroznou skrýš’.
Obrazy žití řídké, hozeny
kol širé ležely; jak strašný kruh
kamenů drujdských v pustém bahništi,
když mrazný dešť se řine na večer
v listopad šerý, kůr jich klenutý
je, nebe samo, zkalen celou noc.
Svůj krov měl každý, nedbal druhů svých
ni slovem, hledem, činem zoufalým.
Z nichž Creus; těžký kyj svůj železný
měl vedle sebe, v troskách žebro skal
běs jeho zračilo, než v muce kles’.
Japetus rovněž; v hrsti slizkou šíj’
měl hada; z hrdla jazyk dvojklaný
mu tkvěl, vší hladkou délkou mrtev byl;
a proto nemoh’ netvor soptit’ jed
do očí vítězného Joviše.
Zde Cottus; bradou vzhůru ležel sklán,
jakoby v bolu; stále o křemen
svou leb dřel krutě, ústa rozšklebiv
a oči v děsném konu. Asia
tu, z přemocného Cafa zrozená,
jež matku Tellus horší stála strast,
ač žena, nežli který její syn:
víc’ v myšlenkách než v hoři snědá tvář
ta byla, zříc svou slávu věštecky;
v stín palem její širá obraznost
svatyně kladla, chrámy soupeřné
na Oxu, svatých Gangu ostrovech.
Jak Naděj’ o kotvu se opírá,
tak opřela se, ne tak vábně, v kel,
jejž ztratil z jejích slonů největší.
Nad ní na těsné ploše útesu
o loket opřen leže chmuřil se
Enceladus, kdys’ krotký, mírný vůl
jak pasoucí se v klidu na lukách;
teď tygří běsnosti a mysli lví,
zuřivý přemítal a vymýšlel,
bylť metal hory válce v nedávné,
neváhav, mladší Bozi zděšeni
že v tvar se zvířat, ptáků měnili.
Dál’ Atlas byl; a vedle na znaku
tkvěl Forcus, Gorgon otec. Poblíž’ dlel
Oceanus, a Thetys, Clymene
jíž lkala v klíně do kštic zcuchaných.
Všech v středu Themis klesla u nohou
královny Opsy, zraku zastřené,
tvar neznatelný víc’, než hustá noc
když mísí s mračny smrků vrcholky;
a jiní, jichž jmen nelze uvésti.
Neb Musy křídla k výši když se pnou,
kdo zadržel by let jich? Jest jí pět’
o Saturnovi, jeho vůdkyni,
již vyšli krokem chabým, nejistým
z hlubiny hroznější. Nad chmurný tes
jich hlavy vyvstaly, jich postavy
vzrůstaly, na temeni kroky jich
až našly klid: tu Thea nad hnízdem
tím strastí chvějné paže rozpiala,
zrak koso vbodla v Saturnovu tvář:
v ní zřela děsný boj: Bůh nejvyšší
zápolil se vší bolu slabostí,
úzkosti, vzteku, bázně, želu, msty,
naděje, hněvu — hlavně zoufalství.
Však marně bil se s těmi mukami,
neb Fatum vlilo olej smrtelný
mu na hlavu, jed znesvěcující:
že Thea, polekána, nechala
ho v klidu jít’ dřív’ mezi padlý rod.
Jak smrtelných nás srdce sklíčené
víc’ trápí se a chvěje horečněj’,
když k domu blíží se, jejž plní žal,
kde jiná srdce chorá ranou touž;
tak Saturnus, když kráčel do středu,
ucítil slabost, byl by k druhým kles’,
však se zrakem se Enceladovým
tu setkal, jeho moc a ctihodnost
jím náhle šlehla vnuknutím; i vzkřik’:
„Titani, zde váš Bůh!“ — část vzdychla jich,
a jiní vyskočili, vzkřikli takž,
slzeli, lkali — v úctě schýleni;
a zvedši černý, řásný závoj, Ops
líc’ sinou, čelo bledé zjevila,
brv úzkých gagát, vpadlé oči své.
Šum hučí smrky bíle vzrostlými,
když Zima pozvedne svůj hlas; a ruch
jde nesmrtnými, Bůh když pokyne
tišivým prstem, že chce obtížit’
svůj jazyk nevýslovné myšlenky
vší váhou, hromem, hudbou, nádherou:
ten ruch jak v smrcích bíle vzrostlých šum;
když v horském světě ustane, ni zvuk
ho nesleduje již; když ustal zde
však mezi padlými, hlas Saturnův
jak varhany rost’, počínající
svůj zpěv zas’, jiné hudby přervané
kdy stříbrochvějný nápěv doznívá.
Tak vzrůstal: — „Ve svých prsou sklíčených,
jež soudcem svým a zpytatelem jsou,
důvodu nezřím, proč vám taký pád:
ni v zkazkách o dnu prvém, zkoumaných
ve staré knize z ducha o listech,
Uranus hvězdný prsty zářnými
již zachránil tmy s břehův, opadlé
když vlny do přítmí ji halily;
a knihu tu, již znáte, já vždy bral
si pevným podnožím: — ach, slabým tak!
Ni v ní, ni v úkazech, ni v symbolech
neb věštbách živlů, země vzduchu, vod
a ohně — v míru, válce, v zápolu
jednoho s jedním, s dvěma, se třemi
neb všemi, s jednotlivcem jiných tří,
jak s ohněm hlučně válčí vzduch, když proud
je deště dusí, tiskne v země tvář,
a když pak síru najdou, bědný svět
běs čtyřnásobný rve; — ni v sváru tom,
jenž skyt’ mi zvláštní znalost hlubokou,
důvodu nezřím, proč vám taký pád:
ne, nemohu, ač hledám, rozřešit’,
ač po únavu bádám Přírody
ve svitcích všeobsáhlých, Božstva z všech
vy Bohů prvorozená, jichž tvar
lze zřít’, proč síle vy jste podlehli,
nehrozné v poměru k vám. Jste však zde,
zmoženi, zbiti, zdeptáni jste zde!
Titani, dím-li: „Vzhůru!“ — stenáte:
„V prach!“ dím-li — stenáte zas’. Co mi lze?
Ó širé nebe! Otče nezřený!
Co lze mi? Rcete, Bozi bratrští,
jak lze nám válčit’, zkojit’ velký hněv?!
Svou radu vyslovte, neb Saturnův
je sluch jí lačen. Oceane, ty
přemítáš mocně, hluboce; a zřím
v tvé tváři, zmaten, přísnou poklidnost,
jež tryská z přemýšlení: pomoz nám!“
Tak skončil Saturnus; a Moře Bůh,
ne sofista a mudřec z athenských
snad hájů, myslitel však v tmách svých vod,
vstal s vlasem nezvlhlým, řka mručivě,
jak jeho jazyk v prvém úsilí
od písku dětsky postih’ širých pěn:
„Ó vy, jež sžírá hněv! jež vášeň rve,
již svíjíte se zbiti, živíce
svůj bol! Své smysly zahraďte, svůj sluch
zavřete! Neníť hlas můj řevem v běs.
Nechť naslouchá, kdo chce, co důkaz dám,
že vám jest ochotně se pokořit’:
a velkou těchu skytnu důkazem,
těchou-li jeho pravdu uznáte.
Nás zákon Přírody svrh’, hromu moc
však ne, ni Jovišova. Veliký
Saturne, dobře vesmír atomů
ty’s poznal; ale že jsi Vládcem byl
a slep jen čirou svrchovaností,
tvým očím cesta byla zastřena,
po níž jsem kráčel věčné ku pravdě.
Tož jako’s nebyl první z mocí všech,
tak nejsi poslední; toť nemožno.
Ty nejsi počátek, ni konec též.
Z chaosu světlo trysklo, z mateřské
tmy, plod to prvý varu vnitřního,
chmurného kvasu, v cíl jenž úžasný
zrál v sobě. Přišla chvíle zralosti
a světlo s ní, a světlo původce
své oplodnivši vyvolalo pak
též v život všecku hmotu nesmírnou.
V okamžik stejný naše rodiče,
tož Nebesa a Země, vyvstali:
ty’s prvorozen vzešel a pak my,
rod obrů, vládci nových, krásných niv.
Strast přijde z pravdy, má-li z ní kdo strast;
ó bláhovosti! neboť nahou snést’
vždy pravdu, všakou střídu klidně zřít’,
toť vrchol moci vládčí. Poslyšte!
Jak Nebesa a Země lepší jsou
než Chaos jest a Tma, ač vládci kdys’;
jak po nich zříme Zem’ a Nebesa
ve tvaru pevné, krásné vzhledem svým,
ve vůli, činu volné, v přátelství,
tisíce známek žití čistšího,
jde svěží dokonalost v patách nám,
moc v kráse silnější, z nás zrozená
a určená, by nad nás vynikla,
jak v slávě předčili jsme starou Tmu:
víc’ nejsme přemoženi, Chaosu
než námi vláda beztvarého. Prsť
zda šerá s pyšným lesem zápolí,
jejž živila a živí, krasším jí?
Můž’ popřít’ přednost hájů zelených?
Či závidí-li les snad holubu,
že vrká a má sněžné peruti,
by putoval, kde najde rozkoš svou?
Jsme takéť stromy, v krásných větvích jsme
ne bledé, samotářské holuby,
však orly zlatoperné chovali,
již vzlétli v kráse nad námi, jimž vlást’
je proto právem; zákon věčný to,
že krásou prvý prvý mocí svou
má být’: tož jiné plémě zhněte v žal,
jenž nás rve, jistě naše vítěze.
Mladého Boha Moří zřeli jste,
jenž svrh’ mne? Viděli jste jeho tvář?
A jeho povoz, všecek zpěněný
ušlechtilými okřídlenci, sám
jež stvořil? Zřel jsem jej, jak po vodách
ztišených spěchá, taký krásy lesk
byl v jeho očích, že mi rozloučit’
se bylo truchle se svou říší: dal
jsem žalné sbohem, sem jsem stih’, bych zřel,
jak bolestný los na vás dolehl;
jak dal bych těchu v hoři nejvyšším.
Přijmete pravdu, balšám budiž vám.“
Zda z přesvědčení zmateného snad
či z pohrdání mlčeli, když šum
svůj skončil Oceanus, nejhlubší
kdo zjeví myšlenku? Tož nehlesl
z nich žádný chvíli, pouze Clymene,
jíž nikdo nedbal: neodvětila,
jen kvílela však hektickými rty,
vzhlížejíc okem mírným, bojácně
když děla k lítým: „Otče, nejprostší
jsem hlas zde, a jen vím, že zanikla
již radost, že se nám vkrad’ v srdce žal,
by dlel v nich stále, jak se strachuji:
neštěstí věštit’ nechci, mníc, že tvor
tak slabý moh’ by pomoc odvrátit’,
jež právem měla mocných od Bohů
by přijít’; nechte mne mou starost říc’,
co slyšela jsem říci, pročež lkám
a znám, že nám již není naděje.
Na břehu, čárném břehu stála jsem,
kde vzduch jen sladký dýchal od země
poklidu, vůní, květů, stromoví.
Byl prolnut tichou radostí, jak já
svým hořem; příliš prolnut radostí
a jemně vlahým teplem; v srdci svém
že cítila jsem hnutí, tupit’, lát’
běd zpěvy, hudbou žalů samotě;
a sedši zvučnou šklebli vzala jsem
a šeptala v ni, snula nápěvy —
ó ne již nápěvy! co pěla jsem
a s bědnou dovedností do vánků
jsem slala temné škeble ohlasy,
s pobřeží lesnatého naproti,
ostrovu v moři, s vanem větru čar
se nes’, jenž zalil, zaplnil mi sluch.
Na písek škebli vrhla jsem, a proud
ji naplnil, jak duch můj plný byl
tím novým, slastným, zlatým nápěvem.
Smrt živá byla v tónů výronech,
ve zvucích všech, úchvatně plynoucích,
jež za sebou a v ráz přec’ padaly
jak perly, s vlákna náhle kanoucí;
pak jiný a zas’ jiný zpěv, jenž vlál
jak holub, vzlétší z oliv haluzí,
ne němým peřím, hudbou okřídlen,
kol hlavy mé, že hořem, radostí
jsem chorá byla. Hoře ovládlo,
já uši šílené si zacpala,
když, pronik clonou chvějných rukou mých,
všech zvuků sladší hlas zněl, volaje:
‚Ó Apolline! mladý Apolline!
Ó jitřně zářný, mladý Apolline!‘
Já prchala, mne sledoval, vždy zněl:
‚Ó Apolline!‘ Otče! Bratři! strast
kdybyste cítili mou! Saturne,
ji kdybys cítil, smělých neděl bys
mých skromných slov, že chtí být’ slyšena!“
Hlas její tek’ jak ručej bázlivý,
jenž plyna křemenitém po břehu
se bojí setkat’ s mořem: moře však,
jej potkavši, se otřáslo; neb hlas
mohutný Encelada velkého
jej zhltl vztekle: těžké slabiky
se řítily jak vlny zlovolné
v hltavé prorvy bradel; o paži
svou opřen nevstal v mocném zhrdání.
„Zda máme přemoudrého poslechnout’
či bláhového obra, Bohové?
Ni blesk za bleskem, zbůjce Joviše
až byla vyčerpána zbrojnice,
svět na svět na mých bedrech vršený,
mne více nedrásal, než dětinská
zde slova, kdy jsme s trůnu svrženi.
Ó mluvte, křičte! ječte! řvete přec’,
Titani spící! Zapomněli ran
jste, mrzkých poličků? Zda nesklála
vás paže mladíčkova? Zapomněl’s,
Vln klamný Vládče, jak jsi v mořích vřel?
Aj! slovem prostým vznítil jsem váš hněv?
Ó radosti! zřím, nejste zničeni;
ó radosti; zřím, očí tisíce
se jiskří mocně po odplatě.“ — Děl
a zved’ svou statnou postavu a stál,
a bez přestávky takto hovořil:
„Teď plameny jste, povím vám, jak žhnout’
a ether od nepřátel očistit’;
jak živit’ lítě křivohrotý plam
a spálit’ vzdmutý oblak Jovišův,
by mládec v stanu svém se udusil.
Kéž pocítí zla, které způsobil;
ač zhrdám radou Oceanovou,
mám větší bol pro víc’ než říší pád’:
dny míru zašly, klidu snivého;
dny, zhoubné války tolik neznalé,
kdy všechny luzné nebes Bytosti
vytušit’ ždály bděle našich slov: —
to, naše brvy než se vraštily,
kdy ret náš znal jen zvuky velebné;
to, věc než perutnou jsme poznali,
Vítězství, ztracené či dobyté.
A pamatujte, Hyperion, brat
náš nejzářnější, dosud neklesl —
hle, Hyperion! jeho jas je zde!“
Všech zrak tkvěl v líci Enceladově,
zře, Hyperionovo s jeho rtů
co jmeno plynulo ke klenbám skal,
na jeho vážných rysech bledý svit:
ne divých, neb zřel Bohy přemnohé,
jak sám byl, hněvivé. Vzhléd’ na všechny
a v každé tváři spatřil zářný jas,
skvělejší v Saturnově, jemuž šeď
se leskla kadeří jak bublinná
u kýlu pěna, v záliv půlnoční
když vplouvá příď. A v siném, stříbřitém
trvali mlčení, až náhle plam
jak zoře do všech strmých srázů vnik’
a chmurných, zapomnění truchlých míst,
do trhlin všech a starých slují všech,
na všechny výše, v každou šerou hloub’,
ať bezhlasou neb hlučně dravými
sípavou potoky: a odvěké
kol vodopády, prudké bystřiny,
dřív’ zahalené v tmu a hustý stín,
teď světlo zřelo, děs jich zjevujíc.
To Hyperion byl: — již na vrchol
žulový jasnou nohou stoup’ a stál
tam, bídu zře, již zradil jeho třpyt
mu ještě ohavnějším divadlem.
Vlas zlatý krátkých kučer numidských
a královský vzrůst velebný jak stín
mu pial se širý v jeho zářnosti,
jak Memnonovy sochy hmota pne
se při západu slunce poutníku
z Východu ztmělého: ston vyrazil
jak harfa Memnonova žalostný,
v myšlenkách ruce stisk’ a mlčky stál.
Zas’ jalo padlé Bohy zoufalství,
když zřeli sklíčeného Vládce Dne,
tvář mnozí odvrátili od světla:
však litý Enceladus zrakem šleh’
v rod bratrů; při jich žáru Japetus
vstal, Creus, Forcus, z moře zrozený,
a k sobě vrhli se, co sám se vzpial
v své výšce. Jmeno starce Saturna
ti čtyři vzkřikli; hlasně s vrcholu
odvětil Hyperion: „Saturnus!“
U Matky Bohů seděl Saturnus
a bez radosti v líci, Bohů všech
ač z dutých hrdel znělo: „Saturnus!“
(preklad Jaroslav Vrchlický)
Hyperion/Kniha třetí
Tak v hluku střídavém a pochmurném
zas’ klidu Titani se zmítali.
Jich zanech, Muso! Nech jich strasti jich!
Neb slabá’s opěvat’ tak hrozných muk:
bol osamělý nejlíp hodí se
tvým rtům a zpívající sirý žal.
Ó Muso, zanech jich! neb shledáš se
hned z padlých starých božstev s mnohými,
již bloudí marně pustých po březích.
Na harfu delfskou zatím zbožně hrej
a s vánkem z nebes v pomoc dechnou ti
též dorské flétny zpěvy lahodné;
neb aj! toť pro Otce je veršů všech.
Nechť září, červenou co barvu má,
nechť vzduchem růže prudce, horce žhne,
nechť večerní a jitřní oblaky
rozkošným rounem plynou nad vrchy;
nechť rudé víno, chladné zurčivý
jak pramen, kypí v číši; chaborté
nechť škeble v písku, velkých hlubinách
se vinou v zátoč všakou růžové;
nechť děva rdí se žhavě, vroucí již
by pocel zlekal. Jásej, ostrove
z všech Cyklad přední, Dele v zeleni
svých oliv, palem, luhy stínících,
topolů, buků, nejhlasnější zpěv
kde Zefyr dchne, a v hustém ořeší
pňů temných v stínu: zlatým námětem
jeť Apollo zas’! Kdež byl, Sluneční
když Obr v smutku druhů zářný stál?
Svou krásnou matku opustil v ten čas
a blíženku svou, spící v sídle svém,
a bral se za jitřního přísvitu
po břehu říčky podél proutí vrb,
až po kotníky v liljích údolí.
Již slavík zmlk’ a hvězdy nečetné
na nebi váhaly, co počal drozd
pět’ jemným hrdlem. V celém ostrově
nebylo sluje, skryté jeskyně,
kamž nevnikal by šumný ohlas vln,
ač v mnohý zelený skryt sotva zněl.
Naslouchal pláče, zářné kanuly
mu slzy na zlatý, jejž držel, luk.
Se zrakem přivřeným a zalitým
stál, když zpod drsných větví clonících
velebným krokem truchlá Bohyně
se blížila, a k němu, z pohledů
jak jejích zřejmo, bystrou tuchou svou
co uhod zmaten melodicky děl:
„Jak přešla’s moře, nohou netknuté?
Či dávná tvář a řízou oděná
ta postava až dosud v údolích
těch dlela nezřena? Já ovšem šum
jsem slyšel rouch těch v listí spadalém,
sám sedě chladném lesa ve středu.
Já šelest toho lemu volného
v travnatých samotách jsem sledoval
a viděl květy zvedat’ korunky,
když šumot ten se nesl. Bohyně!
ty oči zřel jsem již, jich věčný klid
a celou tvář, neb snil jsem.“ — „O mně snil’s,
vznešená děla bytost; zbudiv se
ty zlatou lyru našel’s po boku,
a když se tkly tvé prsty jejích strun,
vesmíru širý, neznavený sluch
naslouchal v strasti, rozkoši, jak div
se zrodil nový, libozvuký tak.
Zda divno není, byv tak obdařen,
že’s plakal? Jinochu, rci, jaký žal
že cítíš; truchlímť, slzíš-li; s tou sděl
svůj bol, jež na sirém tom ostrově
ti byla strážcem spánku, žiti chvil,
dne od mladého, prvně zpozdilou
kdy’s dětskou rukou utrh křehký květ,
až paže tvá kdy napjala ten luk,
hrdinský pro vždy. Dávné Moci zjev
taj srdce svého, starých, posvátných
jež trůnů zřekla se, že’s věštěn byl,
a pro vděk nově vzešlý.“ — Apollo
v ráz rozhod se se zrakem, prostým chmur,
tak děl, co jeho zpěvné bušilo
a bílé hrdlo slovy: — „Jmeno tvé
mám na rtech, Mnemosyne, nevím jak;
proč říc’ ti mám, co dobře zříš? Proč měl
bych snažit’ se, bych zjevil, co z tvých úst
ne tajemstvím by přišlo? Temné mi
a bolné, podlé zapomnění zrak
pečetí: pátrám, proč tak smuten jsem,
že zádumčivost víže údy mé;
tu v trávě usedám a naříkám
jak někdo, kdo kdys’ křídla měl. — Ó proč
se cítím proklatým a zlomeným,
když vzduch, jenž bez pout, toužně k nohám mým
se klade? zelený proč deptám drn,
jak mrzký patám mým? Tož neznámé
mi vylož věci, dobrá Bohyně:
jsou jiné kraje, než-li ostrov ten?
Co hvězdy jsou? Je slunce, slunce tu!
Svit shovívavý měsíce! A hvězd
tisíce! Ukaž cestu na kterous’
mi z krásných hvězd, k ní vzletím s lyrou svou
a slastí vznítím stříbra skvělost jí.
Já chmurný hrom jsem slyšel: Čí to moc?
Čí ruka, bytnost, jaké božstvo as’
ten rachot vzbouzí v živlech, na březích
co naslouchám zde planě, v bezpečné,
však bolné nevědomosti? Ó rci
mně, sirá Bohyně! při harfě své,
jež kvílí z jitra vždy a v soumraku,
ó rci mně, proč tak šílím v hájích těch?!
Ty mlčíš — mlčíš? Lze však úžasné
číst’ naučení v zmlklé tváři tvé:
mne Bohem činí mocné vědomí.
A jmena, činy, hrozné příběhy
a vzpoury, šeré zkazky, vznešenost
a skony, vládčí hlasy, stvoření
a zmary, vše se řine v rozlehlé
mi chodby mozku a mne zbožšťuje,
jak bych byl křepké víno, jiskřivý
pil vzácný odvar, a tak nesmrtným
se stal.“ — Tak Bůh, co očí, planoucích
mu pod úbělem skrání, stejný třpyt
na Mnemosyně světlem chvějivým
tkvěl pevně. Prudký vzruch jím třás’ a zžeh’
mu rudě údů krásu nesmrtnou:
byl jako u bran smrti bojovník;
neb spíše jako ten, kdož s nesmrtnou
se loučí, bledou smrtí, v bolesti
tak vřelé, bol jak smrti mrazný jest,
a v křeči divém v život umírá:
tak trpěl mladý Apollo; a vlas
pak, slavné zlaté kštice vlnily
se mu kol jemné šíje. Za strasti
té Mnemosyne paže vzpínala
jak ten, kdo věšti. — Posléz’ Apollo
vzkřik’; — aj! s všech jeho údů nebeských
— — — — — — — — — — — — — —
Óda jeseni
Ty dobo mlh a plodů zrajících,
ty slunce uzrálého věrný druhu,
s ním kane požehnání z dlaní tvých,
že střechy kynou v zralých hroznů kruhu,
s omšených jabloní že plod se chýlí
a zralost v jádro všeho proniká,
jímž kypí dýň a lísky slupka plní
se jádrem sladkým, květů veliká
jímž kyne v lukách žeň, kam včely pílí,
dnů teplých stálostí, že až se mýlí
neb cely plastvů jich se medem vlní.
Kdo ve tvých špižírnách tě neviděl?
Ba, mnohý tebe zřel u stodol vrat,
jak bezstarostně sedíš, kšticí spěl
ti vítr z řešet, neb tě viděl spát
na snopu polžatém výparem máku,
srp v dlani šetřil drn a sterý květ,
neb jindy sběrače jak zřel tě klasů
se snopem na hlavě skrz vodu spět,
neb stát u lisu jablečníku, v zraku
klid tichý, dlouho dívat se, jak v tlaku
vytéká šťáva zlatitého jasu!
Ty jara písně, kde jsou nyní teď?
Ó nepomni jich, máš svou hudbu taky!
Když mroucí zkvítá den skrz mraků zeď,
v zář růží stápí strniště, kdy mraky
much, jepic truchlí řeky na pobřeží,
se nesou výš a k zemi tíhnou zas,
jak vítr lehounký je tiše nese,
se strání zelených zní jehňat hlas,
tu z meze cvrček ozval se a svěží
hlas červenky od plotu zahrad běží,
křik vlaštovek se v sboru vzduchem třese...
(preklad Jaroslav Vrchlický)
Óda na melancholii
I.
Ne, nesestupuj tam, kde břeh je Lethy,
a neber jedovatou šťávu třtině
a nestrp, skráň tvou by věnčily květy,
tož lilek s hrozny, vzaty Proserpině.
Nesplítej růženec si z dříšťálů
a nevol černého si smrtihlava
za obraz Psychy, nevol sovu sobě,
by družkou byla tvojím ve žalu,
za stíny stínů druž se shrne tmavá
a bdělá úzkost zamží duši tobě.
II.
Však má-li smutek v duši tvoji skanout,
ať skane jako vláha s mraků padá,
již mrtvá poupata zas mohou vstanout,
již jarní prška na chlumy se skládá.
Svou bolest vůní rosných růží zkoj
a duhou, která spíná řeky břehy
a paeonie květy nádhernými,
a milka když ti vypovídá boj,
za ruku chop ji, v její hněv pln něhy
se v hlubé oči její zahleď svými.
III.
Jest s Krásou, s Krásou zmírající živa
a s Radostí, jež klade odcházejíc
prst na ústa, a s čárem, který stlívá,
na jed se, jak je mlsne včela, měníc.
Ba samé Rozkoše kde stojí dům,
tam melancholie si oltář staví,
jen tomu zjevný, kdo pln vášně plamů
k rtům číši plnou tiskne, v mžiku tom
duch cítí její moc a jako tmavý
pak prápor visí na zdi její chrámu.
(preklad Jaroslav Vrchlický)