Samuel Taylor Coleridge I.

Samuel Taylor Coleridge:

 

Nápis na stepní pramen

 

Ta sykomora s hudbou sladkou včel,

stan, jak jej rádi měli praotcové,

kéž každá z její větví dlouho ještě

se kloní nad tu malou škebli, již

sráz skalný chrání před uvadlým listím.

Ať tento zdroj, tich jako spící dítě,

v snu dýchaje, poutníka nejednoho

svou chladnou, svěží vodou občerství!

Kéž troška písku, která tiše na dně,

nic větší nežli malé páže elfů,

tam poskakuje nezčeříc vln pláně

si tančí vírem čile napořád!

Zde soumrak jest a chládek, zde jest mech

a měkké sedátko tě stínem zdraví,

jak tento strom, druhého nenajdeš.

Zde postůj, chodče, pij zde, srdce tvoje

když čisté vin, pak jistě i tvůj duch

zde občerství se, zatím u hlavy

co vánek dýchne, včelka zabzučí...

 

 

Hrob rytířův

 

Kde hrob, v němž leží Arthur O'Kellyn?

Kde může hrob toho poctivce být?

na kraji zdroje, kde ční Hevellyn

u cesty větvemi břízy kryt.

Dub, v létě jenž sladce šumíval v sluch,

jenž spouštěl v jeseni listí své v luh

a v zimě se s větry severu rval,

kde stál pad a tam se břízy kmen vzpjal.

Prach kosti reka dnes,

meč jeho rez,

však duše, doufám, přišla do nebes!

 

 

Slavík (Coleridge)

 

Ni mráčku ani stopy dne, jenž zhas,

ni proužek červánkový na západě,

ni pochmurné a hravé chvění barev.

Pojď, spočinem zde u starého mostu!

Zříš ovšem odsud v hloubi proudu třpyt,

leč šumu neslyšíš, tak teče tiše

v svém loži zeleně. Kol všecko ztichlo,

noc balsamická! Hvězdný když zhas lesk,

na jarní pršky rádi vzpomínáme,

jež s vůní snášejí se k svěží zemi

nám i ta rouška hvězd jest vítána!

Slyš! Slavík teď svou píseň započal.

„Tak zvučný to a tak truchlivý pták!“

Že truchlivý? — Ó bludná myšlénko!

Nic ve přírodě není truchlivého.

Snad člověk, jejž kdys zhnětlo bezpráví

či dlouhá nemoc, láska zhrzená,

štván se zdrásaným srdcem do noci,

jenž chuďas vše jen podle sebe měřil

a jemuž nejkrasší ton vždy se stal

jen písní hoře vlastního, on s druhy

svých běd moh smutné zváti písně tyto.

To mnohý básník po něm opakoval,

jenž rád se vhrouží v stavbu zvučných rýmů,

než aby raděj natáhl své údy

na kraji zřídla v mechu, v údolí

a zde by v luny svitu, záři slunce

všem zvukům, tvarům, silám živlů všech

své srdce otevřel, se nestaraje

o zpěv a slávu, která s přírody

by nesmrtelností se dělila,

věc převzácná! Zpěv jeho luznější

by udělal kol přírodu i sebe,

víc dražší lidem jako přírodu.

To nemělo však být a mladí hoši

a poetické naše dívky mladé,

jež tratí hlubé vše záchvěvy jara

buď v divadlech neb vedru tančírny,

teď musí něžně, sympaticky vzdychat

nad filomely sténající písní.

Ty druhu i ty sestro druha, líp

to známe, nechcem nikdy znesvětit

hlas přírody, jenž lásky, plesu pln

jest vždycky, všade. Slavík veselý

své slastné tony stěsná v nejrychlejší

vír hudby, stlačí je a vyvrcholí,

jak bál by se, že jarní noc je krátká,

by mohla pojmout celou jeho píseň

a ulehčit mu duši, hudbou těžkou!

Znám starý zámek ve hlubokém lese,

pán nebydlí v něm, proto hustý podrost

kol divočí, aleje zdobné zašly

a tráva s pryskýřníky roste v cestách.

Však nikde, nikde tolik slavíků,

že doma, uevěděl bych, z blízka, z dáli,

v kři, v houštině a kolem v celém hvozdě,

to hlasným tlukem láká, odpovídá

tu zpěvných potýček, pasáží jasných,

zvučného švitoru a rychlých tluků

a tiché, táhlé tóny nejkrásnější

vzduch takovými plní souzvuky,

že, oči kdybys zavřel, zapomeneš,

že není den.

 

Tam dívka spanilá

má příbytek, i krb též hostinný,

hned u zámku, jak pozdní večer skane,

(jak dívka, která cítí, tuší víc

a jiného než lesní přírodu)

se vydá v hvozd. Ta milá dívka zná

vše ptačí nápěvy. Na chvilku leckdy,

když měsíc v mraku skryl se, všecko ztichlo,

když vystoup zas, zem zbudil s nebesy

na jeden ráz, a tito čilí ptáci

v sbor jeden vypukli tu jásavý,

jak náhlý větrů van by udeřil

v sta harf eolských! Často pěla též,

co rozmarně se mnohý slavík houpal

ve větru na rozkvetlé haluzi

a v pohybu tom bujnou píseň pěl,

jak zpitá rozkoš takt si dával hlavou.

 

Do zítřka večer až, buď, pěvče, s bohem!

Též druzí s bohem! Je to krátké s bohem!

Dost prodleli jsme v blahé rozkoši,

teď k družným krbům! — Ne, tu ještě píseň!

Mne skoro nechce pustit. Miláček můj,

jenž správně ještě slovo nevyřekne

a komolí vše, když to opakuje,

jak ručku svou by k uchu přiklonil

a nataženým prstíkem by kynul

nám, naslouchat. Já schvaluji to zcela,

že soudruhem her jeho příroda.

On večernici zná, kdys po snu jednou,

(jenž zřídka bývá dětských spánků host,)

v němž bolelo jej cos, on vzbudil se,

já zděšeného odnes do zahrady

a rychle měsíc jemu ukázal.

On rázem ztich’ a nechal vzlykání,

jen tiše usmíval se, krásné oči

se leskly v slzách, kterých nevyplakal

při měsíci! Však dosti — Otec žvaní.

Však nebe jestli dopřeje mi žití,

ty písně mají zníti jeho mládím,

by doved též se těšit z půvabů,

kterými dýše noc! Nuž s bohem, s bohem,

ty sladký slavíku i druzi, s bohem!

 

 

Při pozorování květu v prvních dnech února 1796

 

Ty sladký květe! s bázní vyhlédáš

z rudého kmenu (nebo, podivno!

ten chmurný, drsný, zimomřivý měsíc

dech vánku vydlužil si a zří k tobě

pln touhy modrým okem!) Chudý květe!

Toť nevěrného času lichocení,

snad z skrýší severních a vzdálených

teď Sever prchá, od polů hřmí sem?

Ty smrti zasvěcený! Mám tě srovnat

snad s dívkou sladkou, která příliš záhy

v květ rozvila se, aby příliš brzy

se ztrávila svým vděkem předčasným?

Mám k bardu z Bristolu tě přirovnat,

ku květu, který sotva spřízněn zemi

z chudoby v bouři chmurné vypučel,

až sklamání a tíseň velkých křivd

jej zničila? Mám v bolném rozhorlení

tě srovnat s Polsky bědnou nadějí,

tou květinou, jež v zárodku již zdrána?

Ty sladký květe, s bohem buď, kéž tobě

los lepší vzplane, než já tušit mohu!

V zpěv tkaje tato chmurná srovnání

jsem svému já, jež hyne v muce vlastní,

svůj krutý učitel, je kdysi krad.

Dnes teplé vání slunného dne chvěje

mnou, ladíc duše slavné varhany

a mísí nejchmurnější myšlenky

s cítěním sladkým, jakby tvrdý zvuk

byl jemně hrán na něžných nástrojích.

 

 

Hymna před slunce východem v údolí Chamouni

 

Máš kouzlo zadržeti dennici

na srázné dráze její? Dlí tak dlouho

ti na lbi holé, vládče Montblanku!

Arveiron s Arvou bez ustání hlučí

ti u paty, leč vznešený ty tvare

se zvedáš z moře sosen tichého

tak mlčenlivě! Kol a nad tebou

vzduch hluboký a černý, tmavý jest

jak spousta ebenu, mně zdá se, jej

že klínem pronikáš! Však hlednu znova,

vzduch domov tvůj a kříšťálná je svatyň,

již od věčnosti slavně obýváš!

Ó děsná, tichá horo! K tobě zrak

jsem upíral, až, oku stále zjevný

jsi zmizel z myšlének mi, v modlitbě

když Neznámému já se kořil jen!

 

Však ty jak sladká, svůdná melodie,

jíž nevědomky nasloucháme dál,

jsi, horo, s myšlením mým splynula,

s mým žitím, s žití tajnou rozkoší,

až duše kypíc přešla v extasi

v tvůj mohutný zjev, jenž spěl mimo mne

v svém tvaru a se vznášel k nebesům!

 

Vstaň, duše má! Ne v chvále nečinné

hold slož zde, ne jen v slzách kypících,

v myšlenkách němých, v tajném nadšení!

Vstaň, zpěvu sladký hlase! Srdce, vstaň!

A zelené vy doly, ledovce

vy strmé v moji hymnu vpadněte!

 

Ty první, hlavo, vládče údolí!

Po celou noc jenž s temnem zápasíš,

hvězd zástup přijímaje návštěvou,

ať nebem tihnou, nebo padají!

Ty duchu dennice i svítání

sám, země hvězdo růžová i jitra

ty spoluhlasateli k chvále vstaň!

Kdo tmavé pilíře tvé vetknul v zem,

tvou naplnil tvář září růžovou?

Kdo věčných zdrojů otcem tebe stvořil?

A vy, pět divých, plesných ručejů,

kdo z noci, ze smrti vás volal k světlu

z tmy ledných slují, kdo vás vyvolal

v pád vrhati se bradly černých skal,

se tříštit věčně, věčně beze změn?

Kdo vdechl vám ten život nezdolný

tu sílu, burný chvat a vztek a ples,

hrom ustavičný, věčné dýmy pěn?

Kdo rozkázal — a ticho bylo hned —

zde zaražte své vlny, mějte klid!?

 

Vy laviny, jež s čela srázných hor

jste v ohromné se strže sesuly

jak proudy, tuším na mohutný hlas

jste tiše v nejdivějším stály pádu

bez hnutí zřídla, tiché katarakty!

 

Kdo učinil vás jako brány Nebes

planoucí v lesku plné luny? Slunci

kdo velel, by vás v duhy šatilo?

Kdo živé věnce luzné modré vám

rozházel k nohám? Bůh! Ať bystřeně

jak hlahol národů zde odpovědí!

Ať ledné pláně v ohlas houknou: Bůh!

Bůh! Znětež stružky lučin plesným hlasem!

i lesní strže s hlasy, v nichž zní duše,

vždyť hlas tu mají i ty stohy sněhu

a v škůdném pádu svém hřmí dále: Bůh!

 

Vy živé květy kolem věčných ledů!

Vy plaší kamzíci kol orlích hnizd,

vy orli, bouří horských soudruzi,

vy blesky, strašné šípy oblaků,

vy značky živlů všech i zázraky

Bůh! volejte, ať pahorky jím zní.

 

Ty valná horo, která hroty svými,

jež k nebi tihnou, u noh s lavinou,

jež neslyšená řítí se, pláš vzduchem,

do strže mračen halících tvá ňadra,

ty zahlahol, ó horo závratná!

Neb jak jsem dříve skláněl hlavu svou

ve hlubé zbožnosti, teď zvedám ji,

zřím k tobě v slzách zatopeným zrakem,

jež jako mrak se zvedáš slavnostně,

vstaň přede mnou, ó vstaň a vznášej se

jak kadidla dým vždy od země výš!

 

Tvůj královský duch, mezi horami

jenž trůní, této země vyslanec,

ku Nebi, hrůzyplný velekněz

ať chmurně mlčícímu vypráví

i hvězdám všem i Slunci, které vzchází,

jak sterým hlasem Země chválí Boha!

 

proložil Jaroslav Vrchlický

Zdroj: https://cs.wikisource.org/wiki/Samuel_Taylor_Coleridge