František Hrubín

František Hrubín (1910-1971)

Básník, prozaik, dramatik a překladatel. Nedokončil právnická a filozofická studia, pracoval jako knihovník, po válce se plně věnoval spisovatelské práci. Jeho dílo tvoří hlavně lyrická poezie, známá je i jeho poezie pro děti nebo překlady. Věnoval se též próze.

·         In memorian

·         Romance pro křídlovku (ukázky)

·         Zpěv lásky k životu

In memorian

Při vzpomínce na tvůj jasný hlas

všichni muži, co tě líbávali,

s rtů svých stírající si hebký popel,

při vzpomínce na tvůj jasný hlas,

který hloubka vzdaluje a kalí.

Prší na tvou milovanou hruď

přes hlínu a přes kořínky země,

a v nejdelší noci jiná tíha

tiskne tvoji milovanou hruď

chvíli sladce, chvíli nepříjemně.

Do tvých dávných vlasů sáhla smrt

jak vichřice do plavého lánu -

na špičkách těch posledních dnů svítí

zlato vlasů, jež rozčísla smrt,

proud k nám a proud na neznámou stranu.

Romance pro křídlovku

Dnes v noci / 28. srpna 1930 /

Pralesy kopřiv, hvězdami bičované

k oknu dokořán. Vlahá srpnová noc.

Sedím v okně s koleny u brady. Bdím.

Musím bdít. A chlad ze světnice mě tiskne

do teplých a vonných vosků tam venku.

(Tiskne mě na pečeť vzpomínky, již jednou se odhodlám zlomit.)

Osoby

Terina. Vím jenom,

že je jí patnáct. Chci si ji vypodobnit,

je však nevypodobnitelná. Je všechno,

co mých dvacet let do mne nanosilo

z vůní a tvarů a z čeho si dnes ona

jak z pláství vybrala strašné sladkosti.

Je všechno, co naráz zastavuje srdce,

a přece to není smrt. A je všechno,

čím vždycky člověk poprvé vydechne.

Milenka ještě ne, na to je jí mnoho.

Nevím, kolik má rukou a kolik úst,

každým stéblem a lístkem a každou hvězdou

mě žíznivě pije. Jsem vesmírem

doteků, až mě mrazí, a přece jsem se

plaše dotkli jen jednou.

Prsatá Tonka.

Ze zaprášených nohou a snědých lýtek

vytryskala andělsky bílá stehna.

Viktor.

Nikdy nesundá čepici s hlavy, štítek

je dlouhý, aby se neopovážilo

slunce vykousnout stíny z divoké tváře.

Já. Stále jen obletuji vlastní srdce.

Dědeček ... Ale ne!

Dnes v noci / 28. srpna 1930 /

Je půlnoc kopřiv

a půlnoc kopru, který promítá

na černou oblohu své zlaté okolíky.

Sedím v okně a bdím.

Terina je všechno,

čím vždycky člověk poprvé vydechne.

A Tonce tryskají andělsky bílá stehna

z vřesů a metlic.

..

Včera večer / 27. srpna 1930 /

..

Z těch deseti každý

večer jsem běžel pod Běsnou k Netvořicům.

A z těch deseti každý večer Terina

v jízdě si ke mně vyskočila na sedačku.

"Utrhne se to!" vzkřikl jsem. Zavýskla,

opřela se mi koleny o lopatky

a má křídla se rozprostřela v její krvi.

Dosud se mnou nepromluvila jinak

než výsknutím, jako by byla jen živel.

Až včera večer po poslední jízdě

šli jsme si sednout k tarasu do hluchavek.

Zkusil jsem ji políbit na spánek,

uhnula se a bledý plamínek vlasů

šlehl mě do rtů, ucítil jsem hluboko

v kříži palčivost a vyhořel jsem v ústech.

"Vy nemáte holku?"

"Ne."

(Tončiny obří kyčle zakryly obzor v dálce.)

"Ne."

(Tončiny drsné ruce, jež za to léto

chtěly z mých chlapeckých ramen vydřít slunce

až do poslední šupinky, vytrhly naráz

má křídla z Terininy krve a zpátky do zad

jakoby navždy mi je zamáčkly.)

"Ne."

(Stačilo však jít druhý den podle řeky,

abych byl čistý, abych necítil dech

ze silných vyhrnutých rtů, které nikdy

nelíbají, abych neslyšel starý hlas

s nakřáplým smíchem: "Copak s takovým klukem?

Pokaždý roztečeš jako svíčka!")

"Ne!"

Vzala mě kolem krku a vrátila mi

polibek, ale na ústa: "Já vás mám

taky moc ráda."

Dnes v noci / 28. srpna 1930 /

Je půlnoc kopřiv a kopru.

Terino, obleču tě do hvězd a tvé tělo

posázím vesmíry, poslední křísnutí

cvrčka na podzim bude ti slyšitelné

stejně jak exploze, když vzniká nová hvězda,

i v nejbědnějším hvozdíku budeš celá,

jeden vesmír však sotva bude stačit

na slzu, která zrcadlí tvé zalykavé

pohnutí, když jsem tě včera vzal kolem ramen.

(Tak to vyslovím za třicet let, a proto

už dnes to tak je. Bylo by vymyšleno

to zalykavé pohnutí, kdybych zpíval

o Terině, jež běhá bosa prachem návsi

a vlasy střihá si sama, nakrátko

jako před autodafé, a jíž za lacinou

rumělkou na rtech slova se nečesají

ani nepřevlékají.)

Ale já zpívám

o té nevypodobnitelné, jež je všechno,

co mých dvacet let do mne nanosilo

z vůní a tvarů a z čeho si dnes ona

jak z pláství vybrala strašné sladkosti,

zpívám a nad pralesem kopřiv a kopru

otáčejí se hvězdy, chorovody

zářivých Flammarionek.

Stačilo jít

na druhý den po Tončině objetí

podle řeky a byl jsem čistý.

Ale dnes

jsem nejčistším křemílkem ve velké vlně

Terinina polibku.

Sedím v okně, bdím.

Musím bdít. Zanic bych nespustil nohy

do tiché světnice. Urval by je tam

smrtelně studený vír.

Dnes v noci / 28. srpna 1930 /

Sedím v okně a bdím. Přes jedno rameno

přelévají se mi teplé vůně kopřiv,

druhé zamrzá v černých ledech světnice.

Odjelas navečer ve žlutém voze

se záclonkami. Dnes ráno jsi ke mně

vztáhla dlaně -

("Máte hezký ruce,

Terino.")

- na dvě bílá náměstí

plynuly z tvého srdce zlatovlasé výzvy,

spěchaly deseti úzkými uličkami,

jež končí nad propastí -

("Hezký? coje na nich?

Mají deset prstů jako každý jiný.")

- s krví

hrnuly se ty výzvy do tvého srdce,

a kdybych byl tvé ruce nedržel ve svých,

zlatovlasé výzvy vy z konečků tvých prstů

opadaly.

Už nikdy se nesejdu s Tonkou,

od včerejška večer leží a čeká

v modřínech u Obor, a navěky zkamenělá

tam leží mezi ostatními balvany,

čeká a ze starých metlic vystrkuje

černý bok, tisíc let bude mě marně a marně čekat.

Jsem k zbláznění živý,

má křídla, zřasená v krvi žil a cév,

šíleně tepají.

(Když jsem se řízl břitvou,

křídla vytryskla navrch rudým pírkem,

tatínek trhl rukou a na prsty

sesypal se mu popel.)

Jsem k zbláznění živý,

Terino, a chci si tě celou vypodobnit,

nevím však, kolik máš rukou, kolik máš úst,

každým stéblem a lístkem a každou hvězdou

mě žíznivě piješ.

Zdali tě někdy

ještě uvidím?

Lešanská pouť / červen 1933 /

..

My zatím budem hlavami ležet u sebe, já budu pálit

cigaretou kolínka stébel a ona

bude si navíjet na prst ostřici -

"Což kdybysme se vzali?" "Proč by ne?"

"Ale ty přece chceš být profesorem?"

"Nechci. To chtějí naši." "No tak nebuď!"

- bude si navíjet na prst ostřici

jako snubní kroužek.

V noci se budem vracet,

cvrčkové pronikavě budou na cimbálky

hrát neslýchané, skvělé odrhovačky -

"Nechci. To chtějí naši." "No tak nebuď!"

"Naši by toho chtěli! Já se radši toulám."

"Už je mi osmnáct!" "A mě třiadvacet!"

- její oči, překrásné snímačky hvězd,

budu polibky zavírat a otvírat -

"Náš táta by nám koupil nový vůz,

v Zlatníkách máme chalupu, v zimě bysme

byli u našich."

"A co Viktor?"

"Toho?"

Dnes v noci / 28. srpna 1930 /

Terino, dnes večer odjelas ve voze

se záclonkami. Včera jsi mě sama

políbila na ústa. A ta jediná vločka

tvého polibku rozstříkla se po celé

obloze. Vzhlížím k hvězdám, a kdykoli

usrknu, stáhnou se všechny mé rty.

..

Je vlahá letní noc,

je v ní všechno, co navěky zastavuje srdce,

všechno, čím člověk vydechne jakoby poprvé,

a je to noc všech nocí, prvně v žití nesu

strašné břímě lásky a smrti současně,

a sladko je mi nést je, navždycky třeba,

i s tím mrazením i s tím šikováním

k dlouhým a drsným bitvám o život ve mně.

Noc lásky a smrti žíhá jasně a temně

mých dvacet let, těch dvacet zlatoploutvých ryb.

Musím bdít.

..

Lešanská pouť / červen 1933 /

"Což kdybysme se vzali?"

"Proč by ne?" "Táta by nám koupil nový vůz!"

To už ti bude osmnáct.

(To, jak jsem seděl v okně a bděl, a nevěděl, kolik máš

rukou a kolik úst, to, jak jsem držel stráž

nad mrtvým, to, jak mi chladem div neustydla

v krvi žil a cév prudce tepající křídla,

to, jak letmý dotek tvých úst byl věčný slib,

to, jak se láska smrt ve mně křižovaly,

to jak jsem si byl jist, že nic tu neošálí

mých dvacet let, těch dvacet zlatoploutvých ryb,

to už bude tak dávno!)

A ještě budu

za tebou chodit dva týdny po pouti,

až Do chleb, budeš mě denně čekávat