Stará čínská poezie - Preklady B. Mathesiusa
https://www.buchtik.eu/Cina/nauv.htm#nahore
resp.:
Ukážka:
Zpěvy staré a nové Číny (přebásnil Bohumil Mathesius)
Úvod B. Mathesia k vydání z r. 1950
ČÁST PRVNÍ
Vojenská písnička
Vojáku, tys můj kamarád
jdeš sem mnou bok po boku:
císař pán něco poručí,
a žádné děvče v náručí.
Vojáku, tys můj kamarád
jdeš sem mnou bok po boku.
Vojáku, tys můj kamarád:
až meč ti sklouzne z rukou,
můj podchytne tě těžký štít
a chci ti jako bratr být.
Vojáku, tys můj kamarád
až meč vyklouzne ti z rukou.
Vojáku, tys můj kamarád
až zbělejí nám kosti.
Jde žlutá pára z měsíce,
z bambusu vříská opice.
Vojáku, tys můj kamarád
až zbělejí nám kosti.
Š'-ťing
Na mne-li myslíš...
Na mne-li myslíš
ještě jen trošinku,
vykasám sukýnku,
přebrodím řeku Cen.
Když na mne nemyslíš
už ani trošinku --
inu, jsou na světě
jiní přec, blázínku!
Na mne-li myslíš
ještě jen trošinku,
vykasám sukýnku,
přebrodím řeku Vo.
Když na mne nemyslíš
už ani trošinku --
inu, jsou na světě
jiní přec, blázínku.
Š'-ťing
Dopis děvčete
Miláčku, nechoď do naší vesnice,
naši to neradi vidí.
Tebe mám ráda ze všech nejvíce,
nesmí to být -- znáš lidi!
Maminka pláče, otec se mračí,
bratři mne hubují -- to už jsou naši.
Je mi dost těžko -- věř mi, Čong Ce!
Miláčku, nelez k nám za noci přes tu zeď,
mohl bys moruši zlomit,
tebe mám ráda -- buď rozumný, hleď,
naši se budou zas zlobit.
Maminka pláče, otec se mračí,
bratři mne hubují -- to už jsou naši.
Je mi dost těžko -- věř mi, Čong Ce!
Miláčku, nešlap na záhon lilií,
lehounce moh bys je zlámat.
Ze srdce krev mi to pomalu upíjí --
o tobě chce se mi zdávat.
Maminka pláče, otec se mračí,
bratři mne hubují -- to už jsou naši.
Je mi dost těžko -- věř mi, Čong Ce!
Š'-ťing
Na hrob válečníkův
Zpod sněhu ven se dere prvosenka.
Nad jeho hrobem dětský pláč jen mží.
Nás, od žití jež dělí stěna tenká,
východ ni západ slunce nevzruší.
A přece stále potok loukou pádí,
vždy znovu jeseň tykve vyzlatí
a stále nově luna ženy svádí,
vždy bude cvrček v trávě crkati.
Bylo jich mnoho, pevně koně vedli.
Tisíce bitev sláva -- prachu mrak.
Co z hrdinství? -- Jen pahorek ssedlý;
na něm jak oheň kvete rudý mák.
Konfucius
Píseň o bílých hlavách
Bílý je v horách napadaný smích,
bílá je luna v polích oblačných.
Když mého pána rozdvojil se cit,
proč -- jeho žena -- mám tu déle dlít?
Číš naposledy vínem naplním,
odpluji odtud v svitu měsíčním.
Vlny mě Jukou budou kolébat,
též dvojí se: na východ, na západ
a navždy. -- Srdce, co jsi těžké tak?
Proč, nevěsty, vám slzy kalí zrak?
Váš druh je věrný. Smát byste se měly:
vždyť společně vám stáří hlavy zbělí
a budou bílé jako horský sníh
bílé jako luna v polích oblačných.
Wen-ťün
Vějíř
Vějíři z hedvábí, ty lichotný a hladký,
ty sněhu bělejší, bělejší jinovatky,
jak luna kulatý, když kráčí oblohou,
jdi k němu, vějíři, jdi za mne nebohou!
Buď ve dne, v noci s ním, skýtej mu doprovod,
tvůj vánek chladivý měj vůni stinných vod!
Pak -- chladný podzimek až lehne do kraje
a žlutým listovím si vítr zahraje --
on v skříně zásuvku tě hodí nedbale
jak symbol, vějíři, znak lásky nestálé.
Pan Ťie-jü