FRANTIŠEK HALAS IV.

Dobrý den Brno

Dobrý den

a jak se máš

Byla Viď Rezivě čoudná

Prázdnooká Slídivá

a za ni někdo zpíval

Lámejte chvojku zelenou

pokryjte tu krev červenou

aby vrány nekrákaly

Vnitřnosti domů rozvěšovala

a vychloubavě

Zaclání čas už počmáraný plot

Musí to tak být

Jak zkrásněla jsi zpozdilá lásko

žehravým přivinutím let

Zaclání čas ten počmáraný plot

a nápis na něm

Halas je vůl

Kdybyste se nesmáli

Je někde pavlač prvních stydkých dotyků

dny kravat

milostná práce štěpné tmy

strašné svlékání

a nad tím měsíc

Darmovis

Je někde okno v přízemí

kde zvadl vyčítáním

muškát s fuchsií

Na kraji vzpomínky

má utrhnout se sráz

Podej mi aspoň prst

Mé verše mlíčňácké

ty verše z tamtěch dob

kdy vzduch byl vrkavý

a oči podmalované

kdy v čpavé dupárně

až k pýše zvedla nos

Jen dou vode mně dál

láska mi vobešla

Rána zpocená úzkostí

běhala nahá

Co bylo za tím

Tajemství

a nalíčená kost

Víš co ví červ a víš co tráva ví

i semenění kořeny

noc rozdrobená na můry

Ty v hlíně Centrálky

ty s málem nestačils

Jdu nazpátek a pomoz mi

článkovat zdánlivé

v souvětí královská

Rozumím čím dál míň

Hni se verši

něco vyššího zachtělo se psát

když cosi zaťukalo

snad srdce ve vajíčku

a vstal jsem do tebe

Dobrý den Brno

Vstávej

a toto jen aby řeč nestála

Přes smrt

Památce Josefa Čapka

Jenom ta stará pohádkářka noc

si sem tam zamane

travičsky vykládat

že prý se vrátí

a co nevidět

ztracený básník uměním podobojí

Chytračila dost i naděje

všude se cpala

vrážela lokty do smrti

co se naslibovala

Ne Už domů netrefí

leč až v den soudu

jda si pro své

hořícím městem

Bláhový Stalo se kolikrát

s lampičkou vína že jsem vyběhl

do karbolové noci

a nikde nic

Zradilo dnění

za kokrhání rozumu

Stín neožil

Propustil jsem hlas

přebytečný hlas

zvučivý hlas na slovech hřadující

Nic neunese

z toho z onoho

co od lásky je a co od hoře

Musí být ticho

ticho takové

aby ostych s ostychem

vydaly mrtvého

Jak to jen bylo s ním

osude nachový

když na nic nedal už

zániku plné zuby

jak to s ním bylo

v namále nekonejšivém

Přepaden poznáním

skočil

jistě až na sám kraj bytí

a chytiv křídlo hrůzy

plné spoluvší lidských

do dotoužení padl

Zpívala za ním kdejaká věc

Teď někde tam až

tam až v Svobodě

a už bez strachu

hoden údělu svého

jako málokdo

maluje nedočkavě

konečný modrý obraz

Z tobolky pastuší

pod nohou

maličko lístek vyčnívá

a na něm je den shledání

se ženou s dcerkou s přáteli

Být trošku jako on

ztracený malíř uměním podobojí

je vše co bych dnes chtěl

Co sved jsem povědět

za plotem vzpomínky

na pospas doufání

našeho i mého

ať místo podpisu

tři křížky označí

Nechce být sám

Ani ten mráz

Zaslimačí co se dá

Vleze za nehty

ba až kamsi

do pohlaví rukávníčků

Nožky myší připaluje

korálové oči holubic

Někdo to odnést musí

Žádná radost zadarmo

Po létě zima

Na čípak rozkaz

ta posloupnost

Drátkuje sklo

za niklák luny

až to praští

Tma vylupuje kukuřici

Zrovna si myslíš

Málo nás

málo nás

proti mrtvým

Mému nevím

vím že nevím

přistrkuje

Ty zapomínky

Kytice

Plísně

Palmy

Mechy

Mdle vzpomíná na ty časy

kdy byl ještě tekutostí

na ty časy kapilární

Noc je dlouhá

Tady to je

a bílé na bílém

než slunce 

podojí střechy

Jsem paměť vody

mráz

Přejme jim to

Zabláceni řečí

ve všivém štěstí po krk

stáli u hrobu

Byl bílý Šlahoun ze sklepa Čahoun

Snivě civěla

Oči hovniválové

Už na nás nepřijde

už je po strachu

Zaprská čas

Ona Sametku na starém krku

On Kýlní pás

Mrtvý se zavrtí radostí

že se z toho dostal

Ach jo

Rozpadne se

Červi utřou hubu

Až bomba praskne

Poleze dál

rýhujíc bahno

Otevře se

Škeble

Bledé pohlaví vod

Všecko začne znova

za netečnosti prvních ryb

a hvězdy

plankton bývalých básníků

otřesou se nudou

v chrámu mlhovin

Celá podzimková

Šaty měla podzimkové

a vlasy měla podzimkové

a oči měla podzimkové

Ústa měla podzimková

a ňadra měla podzimková

a snění měla podzimková

Život měla podzimkový

a klín měla podzimkový

a úsměv měla podzimkový

Chuť měla podzimkovou

a něhu měla podzimkovou

a úzkost měla podzimkovou

Byla celá podzimková

jako báseň dušičková

Verlaine vzpomíná na Rimbauda

Čmárá

slepýše vína prstem plazivým

Po jedné hořké navrch

Má se za boha

Evženie se vším tříská

Ještě jí zouvák pozlatím

Opice brečtivá ta ubohá

mu sahá do vousů

do toho roje

chutě zelené

Jednou mi napsal že bude hodný

Miláček Střapáč

Ještě že dolévají

Táhni

Vyťukává rytmy

Je to na nebes bránu

Stůl kope

Vyblít se na slávu

jen Artur uměl

Vyhozen z pekla verše plevelil

_

Ti dva nesmrtelní

Modlič plačící do zásvětí

Krmič oblud a vší

Jeden tak časně

Druhý tak pozdě

Zdroj: https://ld.johanesville.net/halas/dilo