Haiku II. - Issa; Čijo-ni
Kobajaši Issa (1763 - 1827)
Že život rosa a jako rosa taje, až příliš pravda..
Pohorský měsíc i na zloděje květů své světlo lije.
Nikoho neznám, žádného ze vztyčených hastrošů v poli.
Nešlapte v trávě, kde minulé noci světlušky žhnuly.
Jak milují se! Kéž po smrti se zrodím motýlem v pláni.
Slimáček malý pomaloulinku šplhá na horu Fudži.
Svět utrpením, i když v něm třešně kvetou a vzdor všem květům.
Navádí mě snad měsíční paprsek utrhnout snítku slivoně?
Třikrát se po ní oženeš a vážka stejně ti zasedne místo na letní rohoži.
Člověk se za ní žene a světluška stejně unikne i kdybys duši vypustil.
Hleďme babice nad pěkným květem divenice slzy polyká.
Rozplyň se v mlze, ptáčku puštěný z klece s touhou na křídlech.
Květy svatého lososu - poněkud pokroucené v povrchním světě.
To vítr vynáší až do oblak štíty hor v mracích.
Issovo štěstí Snes mi, táto z nebe ten rozsvícený měsíc, žadoní má malá.
V noci za deště štkaní patří snad lani bez kolouška
|
Skřivan poletujíce, trylkuje nad křovisky kde skryl své mladé
Nevzrušeně, jak krásně padla, tak leží, rosa v trávě
Těch planých slibů co každému dají, prý na věčné časy.
Uprostřed oltáře v místě nejsvětějším zpívá cikáda
Vážka v červených šatech letí na slavnost
Dítě vzlyká "Já to chci!" jasný úplněk
Žába se tváří jako by právě na oblohu vykvákla mrak
Co všechno jsme si slibovali od mladé travičky, vždyť sotva vyrašila...
Pojednou proměna, dým v pustě oči zahleděné do prázdna.
Čar mléčné dráhy, jež papírové stěny děrami zřena.
Tomelu listy jakmile zšarlatoví, hned padat začnou.
Strom bude skácen, což o tom nevíš, ptáku, že hnízdo stavíš.
Spí dítě pevně, před mrazem útočiště mu matka skýtá.
Pták v kleci jatý jak závistivým zrakem zří na motýly!
Hle, rosa mizí, s tím světem plným špíny nic nechce míti.
Až budu mrtev, ty, náhrobek můj, cvrčku, přijď opatrovat.
|
Hle jací motýli, se vylíhli v psím víně.
U plotu jsem zametl a na návštěvu sobě pozval pěnici.
Krok co krok píďalka si tu přeměřuje objemný sloup.
Nemyslím na něj, nedívám se, a přece tam je - Můj dům.
Doma, v rodné vsi každá moucha mi tak sousedsky připadá.
Poleháváme poukazujíce, že kdesi v dálce leje.
Klikaté čůrky světské rosy na listech svatého lososu.
Chvilka štěstí se Sato Bože ta výská, když pálím staré chrastí.
Čemu se směje? Ryby, vy ani nevíte, že teď bydlíte v kádi v chládku u brány.
V chvějivé rose se chvěje svět, i můj, i všech
Jdu sám podél zdi, na kterou soumrak napsal svůj podzimní vzkaz.
Měsíčná noc v moci má řeku i celou snovou krajinu
Pod rozkvetlou sakurou bodl mě komár a já nadávám i květům
V očích vážky se zrcadlí vzdálené hory
Pár much a já toť celá domácnost v téhle skromné chýši
Musím se obrátit na bok dej si pozor cvrčku
Půjčil jsem si chýši od blech a komárů a spím jak zabitý |
Zdroj: https://www.nash.cz/haiku/issa.html
Čijo-ni (1703 - 1775) (ženské haiku)
To příliš rmoutí že nezříš odkvétati slivoní květy.
Večera tvářnost, toť chvíle, kdy lze zříti žen rámě nahá.
Co k listům třešní pohledy tvoje vábí, je pouze motýl.
Vyrváno z kořen, je k ráji unášeno rákosí uschlé.
Zírajíc k luně, já se světem se loučím v pokoře tiché.
Jak jasný měsíc! Na věci ozářené oslněn saháš.
Hmyz okouzlený rád na místa s sedá, kam svítí slunce.
|
Nikdo tu není, koho by okouzloval podzimní večer.
I za sto roků odlétat budou sluky v takový večer.
Zda v jarních nocích sní květiny, jež pozdně v jeseni kvetou?
Když ztratila dítě Jak daleko dnes běželas za vážkou polétavou.
Nic nepohne se, ni na horách, ni v polích, sněživým ránem.
Květ slivoňový i tomu, kdo jej utrh, svou vůni skýtá.
Zdáme se krásní, ať šat náš jakýkoli, v měsíčním jase.
|
Na květu motýl, teď zatřepal křídly. O čem asi sní?
Těch krásných věcí! Nemožno všechny zhlédnout v kvetoucím jaru.
Spí vrba zrána do mlhy zahalena, jež zvolna stoupá.
Ačkoli slavík ji probudit se snaží, spí vrba stále.
Sakury horské jen sama obdivuji, a to mne rmoutí.
Na kraji stezky, jež není příliš dlouhá, fialky kvetou.
U cesty v trávě motýlům nelze spáti, jsouť třešně v květu.
|
Zdroj: https://www.nash.cz/haiku/chiyo.html