Haiku I. - BAŠÓ

Ticho -

zpěv cikád

proniká do skály

Tou cestou nikdo

se neubírá, sám jdu

v podzimní večer.

Jediné krásné

neuzříš tváře v davu

hledícím k luně.

Ve větru jarním

svíraje v ústech lulku

převozník čeká.

Mogami mocná

do moře ponořila

hořící slunce.

Jdu znaven cestou,

pátraje po hospodě,

v tom vistárie!

Nevšímán chodci

u vaší chýše stojí

kvetoucí kaštan.

Že bůh tu není,

sad jeho zpustl, zavát

spadaným listím.

Na vrbě motýl

vždy, zavane-li vítr,

své místo mění.

Zimní den

na koni přimrzlý

můj stín

Výspy mraků

se třepí a trhají -

Hora a Měsíc.

Slov nemám,

jen rukáv prosáklý slzami -

hora Judono.

Žhavé slunce

odplouvá do moře

po řece Mogami.

Tys, letní trávo,

snů mrtvých bojovníků

jedinou stopou.

Na horské stezce

pojednou slunce vyšlo

z broskvových květů.

Umlkly zvony.

Večerním šerem náhle

sakury voní!

Když dojde rýže,

jen růži si už můžeš

dát do moždíře.

Mraky a mlhy.

Co krajin za tu chvíli

už vykouzlily.

Nahoře měsíc nad mlhou.

A dole zas v polích

mraky jdou.

Na stéblo trávy

vážka sedá a stéblo

jí sednout nedá.

Přes měsíce kotouč,

studené slzy prší,

Blíží se podzim.

Bez milosti

pálí rudé slunce -

Vítr už patří podzimu.

Mete zahradu

a zapomíná na sníh

to je ale koště

Jak kruté -

pod zlatou přilbou

zpívá cvrček.

Chladnoucí nocí

slyším fičet vítr

od pobřežních hor.

Popsaný vějíř

chtěl jsem roztrhnout,

ale loučení bolí.

Neví o čem mluví,

kdo prohlašuje,

že má dětí plné zuby

Jaro odchází

ptáci pláčou

i ryby mají oči plné slz.

Jedné noci

poctil mě návštěvou zloděj

a vzal sebou rok

Vánek z hory Fudži

jsem nabral na vějíř -

můj dárek z Eda.

Bělice v řece,

na okamžik zatřpytí se.

Úsvit je tu.

Za trnkou v květu

jdu po vůni - však za rohem,

vrazím do kůlny.

Pěnkava.

Hned ji vrba skrývá

a hned z bambusů zpívá.

Plavci na chvilku

přestanou veslovat.

Broskvoňový sad.

Lidé světem protřelí

nikdy nespatří

květy kaštanu v podstřeší.

Sněm samurajů

slova ostrá

jako čerstvá ředkev

Kukačka s křikem

na tichý ostrov letí,

tratíc se očím.

Nad květy třešní

co krásných vzpomínek

v duši se vrací.

Pozorně hledě,

spatřil jsem skryté býlí

poblíže plotu.

Opřeni o hůl

u hrobů předků stojí,

už bělovlasí.

Já onemocněl

na cestě své, sny moje

jdou zprahlou stepí.

Jaký zázrak -

svěží zelení prosvítá

sluneční záře.

Od novoluní

mé srdce nemlčelo.

Dnes mlčí - štěstím.

Sníh první napad!

Dost právě, aby ohnul

narcisu listy.

Ve vůni trnek

slunce nad obzor stoupá.

Horská cesta.