Li-Po
Li-Po (701 – 10.11.762)
O průzračné řece Ťing
Jak průzračná je řeka Ťing!
Když do ní pohlédneš,
i ve vlastním srdci
můžeš číst.
Ani srovnat se nedá
s jinými řekami.
Často mě napadá,
že jistě skrývá
nějaké tajemství.
Když někdo jde po břehu,
zdá se, že míjí
třpytivé zrcadlo,
vzlétne-li nad ní pták,
zdá se, že letí
nad zářnou plochou
čistého křišťálu.
A přece, soumrak když dohoří
a do ticha zazní
táhlý skřek gibbonů,
poutník stejně cítí
svou samotu
Sám pod měsícem víno popíjím
Mám víno ve džbánu a je ho víc než dost.
Kdo mi však bude dělat společnost?
Měsíci, pojď blíž — připiju ti,
možná ti víno přijde k chuti!
Můj stín se s námi taky pobaví —
přátelé, už jsme tři, tak na zdraví!
Za chvíli jsme už všichni rozjaření,
pít s přáteli je pro mne potěšení.
Zpívám — stín už se sotva drží na nohou,
tančím — a měsíc pajdá cik cak oblohou.
Ještě si s vámi trochu zavýskám —
až dopijeme, bude každý sám.
A jednou naposled, až odbije můj čas,
za Mléčnou dráhou sejdeme se zas.
O průzračné řece Ťing
Jak průzračná je řeka Ťing!
Když do ní pohlédneš,
i ve vlastním srdci
můžeš číst.
Ani srovnat se nedá
s jinými řekami.
Často mě napadá,
že jistě skrývá
nějaké tajemství.
Když někdo jde po břehu,
zdá se, že míjí
třpytivé zrcadlo,
vzlétne-li nad ní pták,
zdá se, že letí
nad zářnou plochou
čistého křišťálu.
A přece, soumrak když dohoří
a do ticha zazní
táhlý skřek gibbonů,
poutník stejně cítí
svou samotu
a svůj stesk.
Otázka a odpověď
Kdosi se ptal,
proč žiju zde,
v hlubokém klínu
zelených hor.
Neodpovídám,
usmívám se,
v srdci mír.
Plynoucí vody,
květy broskvoní
beze stop mizí
v tajemné dálky.
Tu kolem je jiná zem
a jiné nebe,
než znají lidé
pode mnou ...
Výstup na horu jemného obočí
Země Šu je vyhlášená
pověstnými horami
a velikán E-mej
vymyká se srovnání.
Stoupám, rozhlížím se kolem,
vše je tak nezvyklé,
že nevím,
jak to vyjádřit.
Oblouk oblohy
zdá se opřený
o modročerné vrcholy,
barvy mísí se a prolínají
jak na mistrovském obraze.
Užasle zírám na mračna,
jež barvu mají fialek.
Zdá se mi, že výjev sleduji
na svitku hedvábí
z kouzelné mošny.
Když z oblaků linou se tóny
jaspisové flétny,
usedám na skalisko
a probírám se strunami
své loutny z nefritu.
Jen hrstka přání
životem mě provází
a jsem šťasten,
když některé se naplní.
Jako by opar mlhy
omýval mou tvář,
nános prachu
náhle se vytrácí.
Potkám-li nebešťana,
jenž na bílé ovci přijíždí,
ruku v ruce vzlétneme
slunci vstříc.
Preklad: Ferdinand Stočes