Pablo Neruda

III (Ráno)

Má drsná lásko, fialko s trny růží,

jak pichlavým trním se prodírám vášněmi,

oštěpe bolesti, který mi drásáš kůži,

jak jsi našla mou duši po cestách bloudění?

Proč jsi najednou vrhla plameny temné

mezi listy mé cesty a zchladila můj sen?

Kdo tě naučil krokům, jež tě dovedly ke mně,

čí květ, čí kámen, čí kouř ti zradil, kde jsem?

Cítil jsem, jak se chvěje kolem bázlivá noc

a úsvit naplňuje svým vínem všechny číše,

jak slunce nastoluje na obloze svou moc,

zatímco krutá láska mě obkličuje tiše,

až meči a ostny drásajíc kůži těla

palčivou cestu mi v srdci otevřela.

IX (Ráno)

Když vlna narazí v svém běhu na skálu,

vystříkne chumáč vod a stvoří bílou růži,

veliký obvod moře se v jednu kapku zúží,

jejíž modrá sůl shůry snáší se pomalu.

Zářivá magnólie, jež taješ v louhu pěn,

potnice magnetická, kvetoucí při zániku,

jež věčně rodíš se a zase mizíš v mžiku:

ty rozprášená soli, s odvěčným pohybem.

Společně ty a já mlčíme, lásko moje,

zatímco tvary soch padají do příboje

a moře kácí věže bělostné jak váza,

protože v osnově neviditelných nití

těch nespoutaných vod a písku, jenž se řítí,

chráníme jedinou něhu, jíž hrozí zkáza.

 Jitřní slabost

Den nešťastných, bledý den vyklání se

s drásavou studenou vůní, se svými silami v šedém,

bez rolniček, a všude odkapává jitro:

je to ztroskotání v prázdnotě s okolím pláče.

Neboť odešel z tolika míst vlhký, mlčenlivý stín,

z tolika marných přemítání, z tolika pozemských končin,

kde musel na sebe vzít i poslání kořenů,

a od tolika ostrých tvarů, jež se bránily.

Pláču v tom zaplaveném a nezřetelném ovzduší,

uprostřed vzrůstající chuti, a naslouchám přitom

čirému oběhu, narůstání,

dávaje bezcílně průchod tomu, co přichází,

tomu, co se objevuje oděno řetězy a karafiáty,

sním a trpně snáším svoje mravní trosky.

Není zde nic přenáhleného ani veselého, ani hrdého tvarem,

všechno se objevuje vznikajíc se zjevnou ubohostí,

světlo vychází z víček země,

nikoli jako úder hromu, nýbrž spíš jako slzy:

tkanina dne, to jeho slabé plátno,

slouží jako obvaz nemocným a jako znamení

při loučení, po nepřítomnosti:

je to barva, která chce jenom nahrazovat,

zakrývat, pohlcovat, vítězit, tvořit vzdálenosti.

Jsem sám mezi rozviklanými hmotami,

déšť padá na mne a podobá se mi,

podobá se mi svým blouzněním, tak osamělý v mrtvém světě,

odmítaný v pádu a bez zatvrzelého tvaru.