Samuel Taylor Coleridge II.

Řádky psané do alba v Elbingerode na Harzu

 

Na břehu mocného jsem Brocknu stál,

zřel hvozd nad hvozd a vrch se nad vrch týčit

jak obraz vlnivý, jenž modrou dálkou

byl ohraničen. Pracně cestu dolů

jsem klestil dál si lesy jedlovými,

kde svěží mech se v svitu slunce třás

jak zdoba mrtvých, kam jen zřídka pad

a dutým tonem ptáka sladký zpěv.

Zde vítr, který bez ustání duje,

svůj slavnostní šum odděluje přísně

od znění vodopádů, od hlaholu

potůčka, jehož servaných skal změtí

si hnědé kůzle skáče zvoníc čile,

až tam, kde stará (jak z pohádky) koza

chví bílým vousem svým. Já kráčel dál

tich, zamyšlen, neb zde jsem objevil,

tvar zevnější, byť vznešen sebe víc,

že z vnitřního jen žití cenu má,

bez toho krásným číslem jest — však matným

a neurčité ceny, ježto srdce

zde nemá zvěsti o příteli, děcku,

krásných dívkách, naší první lásce,

o otci svém, o nejsvětějším jménu

tvém, vlasti ctná! Ty moje královno,

ty Anglie, ty bohy vyvolená,

má drahá vlasti! Touhy divné pln

jsem k západu zřel, tvoře z temných mraků

si bílé srázné tesy tvého břehu!

Ó vlasti má! Tou vzpomínkou a pýchou

mi srdce vzkypělo, zrak v slzách tonul,

ten hrdý Brocken, hvozdy, vrchy kol,

vše mizelo jak slabý, temný sen

před zrakem mým! Ten nezatracuj cit

tak lehko, cizinče, tak, jak jsem já

úsudkem ukvapeným, pochybností

vyššího ducha v muži neznesvětil,

jenž cítí, Bůh že všady! Bůh, jenž všecko

na jednu mocnou stvořil rodinu,

on otcem nám, a svět nám domovem.

 

 

Oheň, Hlad a Řež

 

Scena: Zpustošený kraj ve Vendée. Hlad obnažen leží na zemi, k němu přistoupí Oheň a Řež.

 

Hlad:

 

Kdo, sestry, ó sestry, poslal sem vás?

Řež (k Ohni):

 

Můj v ucho mu to pošeptá hlas.

Oheň:

 

Ne! Ne! Ne!

Ó slyšte, duchové, duchů zvěst,

ta zpráva v pekle svátek jest!

Ne! Ne! Ne!

Jen zvěděli o něm z řeči mé,

a všecky duše, všickni zatracenci

tam v pekla jícnu, v šíleném věnci

se shlukli, v ruce vesele tleskali

a dál mne nedbali,

však ohlasem zněly pekelné skály

a strže, jak se smáli!

Ne! Ne! Ne!

Ó slyšte duchové, duchů zvěst,

ta zpráva v pekle svátek jest!

Hlad:

 

Jen tiše šeptni to uším mým

jak tuchu toho, o čem vím.

Řež:

 

Z čtyř písmen jeho jméno, slyš![1]

Je tušíte?

Oba:

 

To týž, to týž!

Řež:

 

Já kradí jsem z doupěte vystoupila,

a stalo se; já lidskou krev jsem pila,

kde mrtvol řada třistatisíc byla.

Oba:

 

Kdo zavinil to, víš?

Řež:

 

To týž! to týž!

Z čtyř písmen jeho jméno, slyš!

On pustil mne a hallo! křik,

jen za to jemu čest a dík!

Hlad:

 

Dík, sestro, dík! Voj reků pad,

jich ženy a děti měly hlad,

já v dýmném poli boje byl,

a hnáty a lebkami rachotil,

já vlky chtěl, krkavce zaplašit

a hltavé buldoky — nechtěli jít.

A tak jsem prch’, já nemoh’ zříti

jich hodokvas. V tom děsné vytí

mi padlo v sluch a znělo blíž,

skulinou v horskou zřel jsem chýž.

Co zřel jsem, čí o tom potucha?

Oba:

 

Mně, bratře, šeptni to do ucha!

Hlad:

 

Hoch ležel na těle své matky mladém,

a tu jsem oba zaškrtil hladem.

Oba:

 

Kdo zavinil to, víš?

Hlad:

 

To týž, to týž!

Z čtyř písmen jeho jméno, slyš!

On pustil mne a hallo! křik,

buď za to jemu čest a dík!

Oheň:

 

Já, milá, z Irska přicházím,

tam pole a ploty požár a dým.

Na západu slunce neplálo tak,

a den když ztajil noci mrak,

jak tudy jsem jel a bez dechu hřměl,

na bocích pěst, leb jsem schýlenou měl.

Ó byl to veselý požitek!

zřít nocí prchati dobytek,

jak divý žár kol řádil,

tryskem stále větším pádil.

Při světle hořících stájů a chat

tak mnohý nahý rebell zastřelen pad’,

v plamenech zaplál domů celý řad,

a s praskotem střechy se hroutily v pád,

jen bab škoda nebyla, jež klely,

churavé na ložích řvaly a mřely.

Oba:

 

Kdo zavinil to, víš?

Oheň:

 

To týž, to týž!

Z čtyř písmen jeho jméno, slyš!

On pustil mne a hallo! křik,

buď za to jemu čest i dík!

Všickni:

 

On pustil nás a hallo! křik,

kde proň je čest a kde proň dík?

Hlad:

 

Vždy moudrost přijde, kde není co jíst,

já hledat chci davy a davy všech míst,

až vzteku všech překypí číš,

až chytne jej i děti jeho nenávist!

Řež:

 

Úd po údu mu trhat musí, slyš!

Oheň:

 

Jste nevděčníků stará změt;

tak pro vás mnoho udělal a teď

tak splácíte mu málem? Každý hleď!

Měsíců dvacet — schvátiž mne zloba! —

on nadháněl kořist pro vás jen oba,

a hodina stačí teď pro váš chtíč

za práci osmi let? Ó pryč! ó pryč!

Já jediný jsem věrný mu dost,

chci držeti jej pro věčnost!

 

proložil Jaroslav Vrchlický

Zdroj: https://cs.wikisource.org/wiki/Samuel_Taylor_Coleridge