Velimir Chlebnikov
Výzva předsedů zeměkoule /1917/
napsal: Velemír Chlebnikov, přeložil: Jiří Taufer
Jen my, kteří jsme sbalili vaše tři roky války
do kornoutu strašného megafonu,
zpíváme a křičíme, zpíváme a křičíme,
opilí nádherou oné pravdy,
že Vláda Zeměkoule
už existuje.
Jsme to My!
Jen my jsme ověnčili čela
divokými věnci Vládců Zeměkoule,
neúprosní ve své osmahlé
surovosti
vyskočili jsme na balvan práva anexe,
vtyčujíce prapor času,
my – hrnčíři, přepalující mazlavé hlíny lidstva
na džbány času,
my – pořadatelé štvanice na lidské duše,
dujeme do šedých koutů moří,
svoláváme lidská stáda:
Ohé-é! Kdo je s námi?
Kdo je náš kamarád a druh?
Ohé-é! Kdo je za námi?
Tak tančíme my, pastýři lidí a
lidstva, pískajíce na dudy.
Evoe-e! Kdo víc?
Evoe-e! Kdo dál?
Jen my, stanuvší na balvanu
sebe samých a svých jmen,
uprostřed moře vašich zuřivých zorniček,
žíhaných lačností šibenic
a zkroucených předsmrtnou hrůzou
z příboje lidského řevu,
chceme být jmenováni a nadále titulováni
Předsedy Zeměkoule.
Jací drzouni, řeknou jedni.
Ne, to jsou světci, namítnou jiní.
My se však usmějeme jako bohové
a ukážeme prstem na slunce
Vlečte je na psí šňůrce,
oběste je na slovech
rovnost, bratrství, svoboda,
postavte je před soud sousedek
za to, že v předpokoji
velice usměvavého jara
slunce nám vdechlo tyto krásné myšlenky,
tato slova
a tyto hněvivé pohledy.
Ono je viník!
Vždyť my jenom opakujeme sluneční šepot,
kdykoli vpadáme k vám, jako
zplnomocněnci jeho rozkazů,
jeho přísných povelů.
Tučné zástupy lidstva
budou se ubírat po našich stopách.
Kudy projdeme my,
ať v Londýně, v Paříži nebo v Chicagu,
tam z vděčnosti změní svá jména
na naše.
Ale my jim promineme jejich pošetilost.
Toť daleká budoucnost,
ale zatím aspoň vy, matky,
odneste své děti,
jakmile se někde vyskytne stát.
Chlapci, utíkejte a schovávajte se do jeskyň
a do hlubin moří,
zahlédnete-li někde stát.
Děvčata a vy všichni, kteří nesnášíte mrtvolný zápach,
padejte do mdlob při slově „hranice“.
Páchne hřbitovem.
Vždyť popravčí špalek byl také kdysi
pěkná sosna,
kučeravý strom.
Je špalek dalek dobroty jen tím,
že se na něm stínají lidské hlavy.
Tak i ty, státe,
jsi hezkým slovem ze sna.
Jsou v něm 4 zvuky.
I stání, i stojatost.
Rostlo jsi v lese slov
mezi popelníkem, zápalkou a nedopalkem,
rovné mezi rovnými.
Ale proč se živíš lidmi?
Proč jsi se stal lidožroutem
a vlast tvou ženou?
Hej, poslyšte!
To my jménem veškerého lidstva
přicházíme vyjednávat se státy minulosti:
Jste-li, ó státy, tak půvabné,
jak samy sebe rády líčíte
a jak nutíte své sluhy,
aby líčili vás,
pak proč ty krvavé oběti božstvu?
Proč my, lidé, chrupáme ve vašich čelistech,
mezi řezáky a stoličkami?
Poslyšte, státy, ať jste kdekoli,
vždyť už po tři roky
jste se chovaly,
jako vy lidstvo bylo jen jakési cukroví,
sladký biskvit, rozplývající se na jazyku.
Ale co když biskvit vyskočí jako břitva a vypískne: Maminko!
nasypeme-li na něj sami sebe
jako špetku jedu?
My od nynějška nařizujeme říkat místo slov „z milosti boží“
„z milosti lidojedů“.
Je-li pak ke cti Paní Zeměkouli
(buď vůle její!)
připouštět veřejné lidožroutství
po celém svém obvodu?
A není-li úžasným patolízalstvím
lidí jakožto poživatiny,
brání-li svého nejvyššího Jedlíka?
Poslyšte! I ti mravenci
stříkají mravenčí kyselinu na jazyk mravenečníka.
Namítne-li se nám,
že stát kdekoli na světě nepodléhá soudu
jakožto veřejnoprávní osoba,
namítneme-li proti tomu my, že rovněž člověk
je dvouruký stát krvinek
a rovněž veřejný?
Jsou-li státy špatné,
pak kdo z nás by pohnul třeba jen prstem,
aby oddálil jejich spánek
pod stuhami s nápisem NA VĚKY?
Jsme nespokojeni, ó státy
a vlády,
vy, kteří varovně skřípete zuby
a nadskakujete zlostí.
Budiž! Jsme větší síla
a jsme s to kdykoli odpovědět
na vzpouru státu
vzpourou otroků –
pádným slovem.
Stojíce na palubě slova „nadstát hvězdy“
a nepotřebující hole, abychom se podpírali ve chvílích vlnobití,
ptáme se, co je vyšší:
my, opírající se o právo vzepříti se
a nesporní ve svém prvenství,
my, chránění zákony o vynálezech
a prohlásivší se za Předsedy Zeměkoule,
anebo vy, vlády
jednotlivých zemí minulosti,
vy, obyčejné pozůstatky z jatek
dvounohých býků,
jejichž mrtvolným slizem jste potřísněny?
Co se týče nás, předáků listva,
které jsme uspořádali podle zákonů paprsků,
pomocí rovnic osudu,
my odmítáme panstvo,
vydávající se za vládce,
za státy a za jiná vydavatelství Válka a Co,
jež postavily mlýny útulného blahobytu
pod tři léta již tekoucí vodopád
vašeho piva a naší krve,
tvořící křiklavě šarlatový splav.
Vidíme státy nalehnuvší na meč
ze zoufalství, že my jsme přišli.
S ústy plnými vlasti,
ovívajíce se vějířem vojenského polního řádu,
drze jste uvedli válku
mezi nevěsty člověka.
Buďte klidné, státy, ať jste kdekoli,
a neplačte jako malé holčičky.
Vy budete pod ochranou zákonů vydaných námi,
jakožto volné sdružení soukromníků
zároveň se spolky ctitelů Danta,
pěstitelů králíků nebo hubitelů polních škůdců.
Nedotkneme se vás.
Jednou za rok se sejdete na výroční schůzi
na základě spolčovacího práva,
abyste prohlédli své řidnoucí řady.
Zůstaňte si volným sdružením soukromníků,
zhola nepotřebným
a nedůležitým,
nudným jako bolení zubů
babičky ze 17. století.
Vy jste úměrni nám,
jako je chlupatá chápavá noha opičky
ožehnutá domnělým božstvem blesku
úměrná ruce myslitele, klidně řídícího svět
s jistotou jezdce na osedlaném osudu.
Ba více:
My založíme společnost na ochranu států
před hrubým a surovým zacházením
od pospolitosti času.
Jako výhybkáři
u protínajících se kolejnic minulosti a budoucnosti,
my se stejně chladnokrevně chováme
k nahrazení vašich států
vědecky vybudovaným lidstvem
jako k nahrazení lýkového střevíce
zrcadlovým šlehnutím vlaku.
Soudruzi dělníci Nehartuste na nás.
My jako pracující stavitelé
jdeme svou zvláštní cestou ke společnému cíli.
Jsme zvláštní druh výzbroje.
Rukavice dvou slov – Vláda Zeměkoule –
je tedy hozena.
Modrý prapor bezvládí
proťatý rudým bleskem,
prapor větrných rán a jitřních sluncí
se vznesl vzhůru a třepetá se nad zemí,
hleďte, moji přátelé!
Vláda Zeměkoule.
Zdroj: jmi.czweb.org/nove/data/2.php
Ladomír
Když umírají koně – dýší.
Když umírají trávy – vadnou.
Když umírají slunce – hasnou.
Když umírají lidé – pějí písně.
1920
Zakletí smíchem
Ó rozesmějte se, smáči!
Ó zasmějte se, smáči!
Co smějí se smíchy, co smávají se smějavě.
Ó zasmějte se usměvavě!
Ó těch smáček nadsměvných – smích úsměvných smáčů!
Ó vysměj se rozesmátě smíchu nadsměvných smáčů!
Smějivě, smějivě,
usměj se, osměj se, smíšku, smíškové,
smíšečkové, smíšečkové!
Ó rozesmějte se, smáči!
Ó zasmějte se smáči!
***
Křidélkuje zlatopisem
teninkých žil,
koníček luční ladně uložil
do torby útrob rosu trav a vik.
Piň, piň, piň! zarámusil rákosník.
Ó labuticho!
Ó odlesky!
***
Bobéóbi zněla ústa.
Veeómi zněly oči.
Pieeo zněly brvy.
Lieeej – zněl ovál líček.
Gzi–gzi–gzeo řetěz zněl.
Tak na plátně jakýchsi souvztažností
vně rozměrů žila Tvář
Zdroj: beatless.misto.cz/_MAIL_/alexandreia/chlebnikov.html