Vladimír Holan
ZNOVU VÁM – KARLE HYNKU MÁCHO!
(Na sotnách, 1967)
Jak málo o něm víme... Proto snad,
že byl příliš blízký, abychom se vzdálili?
A že se stále obnovoval, aniž se měnil?
Že jeho skryté pohnutky jsme měli
za netrvalé a jen náhodné šílenství?
Říkával, že je třeba omezit
svobodu žalářních zdí,
neboť začínají být už všude.
A my jsme myslili, že ve výhodě je,
když – od dětství už ve vězení –
směl sám za sebou zavřít dveře
a klíče potom hodit oknem
katovi...
BYLO UŽ POZDĚ
(Bolest, 1965)
Ponurý den na krabatině, zdrhované v upadání
neviditelnou propastí.
„A co je sudba v naší vůli?“ ptal se hlídač,
který si znepřátelil noc.
„Proč ještě žít?“ ptal se sebevrah.
„Proč znovu žít?“ ptal se právě zemřelý.
Bylo už pozdě, když přišla žena a ptala se:
„Kdo z vás může říci: Nenarodíš-li se,
narodím se sám?“
PODNEBESÍ
(Oblouk, 1934)
Ó ptáci krajností, kéž také mé rty zvete,
jak mají temnět před bohy,
když vpodvečer opravujete
výslovnost oblohy.
Ó kruhy holubů, průsvitné kruhy vodní
nad městem, které tone,
kéž výšku v leknín dosněžit mne učíváte po dni
pro noci vonné.
Jeřábi, ach, plující ve větách
blankytu, jenž se loučí těžkým stylem
na stránce stinné,
vás uchvacuje osud naprostý: buď čistý tah
jste, nebo spočinutí! – Ale člověk jde svým dílem,
jde? Ano i ne.